Všechno vlastně začalo 50. výročím úmrtí českého spisovatele Karla Čapka. Při té příležitosti uspořádal začátkem prosince 1988 bývalý Svaz čs. spisovatelů na zámku v Dobříši seminář pro překladatele jeho díla (skutečné výročí Čapkova vánočního úmrtí si tehdy zdejší „zámky plné spisovatelů“ nepřipomínaly). Zúčastnil se ho také arménský kamarád Hovhannes Haruthjunjan, jemuž doma stejně jako u nás všichni říkali Hovik. Byli jsme domluveni, že po semináři zůstane jako vždycky pár dnů bydlet u nás, aby se stihl setkat s přáteli, jichž měl v Praze celou řadu, od básníka Jiřího Žáčka až po Ondřeje Suchého… Měli jsme se sejít 7. prosince ve tři odpoledne na Václaváku.
Jenže 7. prosince 1988 se v 11:41 arménského času (08:41 SEČ) otřásl svět, zejména svět tzv. socialistického tábora. Sešli jsme se u koně, ale pak jsme jen sledovali zprávy, které byly čím dál horší a telefonní spojení do Arménie nefungovalo. Naše strana a vláda přitom předtím zakázala vývoz zboží do SSSR, kde byl naprostý nedostatek všeho (např. v Moskvě si lidi psali na dlaň propiskou pořadová čísla v nekonečných frontách nejen na vodku, ale i na maso a na cukr). Podařilo se nám sehnat Hovikovi letenku do Jerevanu nejdřív na 10. prosince. Tolik zavazadel ještě nikdy nevezl: všichni se po něm snažili poslat do Arménie co nejvíc, a na letišti nebyl problém přemluvit celníky, aby nejenže porušili zákaz vývozu zboží do SSSR, ale také úřední tarif za nadváhu zavazadel.
Hovik tak odletěl z Prahy do Jerevanu krátce poté, kdy zde francouzský prezident François Mitterrand posnídal s disidenty Havlem a Dienstbierem, a nedlouho před první povolenou demonstrací na Škroupově náměstí, kde Marta Kubišová směla poprvé po 20 letech veřejně zazpívat alespoň hymnu.
O témže Dni lidských práv v Praze na jiném místě u obchodního domu Kotva nevědomky položil základní kameny budoucí humanitární organizace Člověk v tísni tehdejší student přírodovědecké fakulty UK Šimon Pánek, když tam s kamarády uspořádal první neoficiální dobrovolný sběr pomoci pro Arménii, čímž nevědomky položil základy budoucí humanitární organizace Člověk v tísni. Míra solidarity s touto malou sovětskou republikou byla v tehdejší ČSSR nevídaná. SSSR jsme záviděli pěrestrojku a po hrůzných vraždách Arménů v ázerbájdžánském Sumgaitu z února 1988 kvůli autonomní oblasti Náhorní Karabach se jen zvýšila, zvlášť když později vyšlo najevo, že na železnici Ázerbájdžán začal Arménii po zemětřesení dodávky humanitární pomoci blokovat. Jen do konce roku 1988 se vedle tun zdravotnického materiálu, oděvů, dek apod. vybralo na 15 miliónů tehdejších korun! V lednu 1989 pak byl v Ostravě ve prospěch Arménie ještě uspořádán koncert a dokonce ani všemocná StB už se na něm neodvážila zakázat vystoupit i těm kapelám a zpěvákům, jimž jinak ve veřejných vystoupeních pilně bránila.
Přitom reakce Gorbačovova vedení na arménské zemětřesní byla prvním příznakem, že se sovětský systém definitivně hroutí, což se do roka potvrdilo jak rozpadem bývalého socbloku, tak v prosinci 1991 rozpadem SSSR. Místo pomoci obětem poslaly sovětské orgány v prosinci 1988 do Jerevanu tanky, vyhlásily v Arménii výjimečný stav a těsně po zemětřesení uvěznily vedení místní protikomunistické opozice z Výboru Karabach. Mimochodem úplně první, kdo v prosinci 1988 dokázal do Arménie po zemětřesení dopravit potřebné vyprošťovací prostředky, byl stát Izrael…
Z čs. peněz sebraných pro Arménii byla vedle aktuální záchranářské pomoci financována mj. výstavba základní školy ve Spitaku, mobilní nemocnice v Gugarku, výroba pitné vody nad Leninakanem a v létě 1990 rehabilitační pobyt zhruba sta osiřelých dětí z Leninakanu, dnes znovu Gjumri. V zemětřesení 7. prosince 1988 oficiálně zahynulo 25 tisíc lidí: především kvůli sovětskému šlendriánu a rozkrádání. V leninakanských panelácích ho přežili jen obyvatelé tří vzorových domů postavených dle čs. projektu, tedy tam, kde byl dodržen výrobní postup a kde ještě nikdo nerozkradl stavební materiál…
Kamarád a skvělý překladatel z češtiny do arménštiny Hovik bohužel v druhé polovině 90. let umřel: podlehl operaci žlučníku. Jsem ale přesvědčena, že spíš nepřežil kostrbaté změny, jimiž Arménie po zemětřesení, ázerbájdžánské blokádě, rozpadu SSSR a vítězné válce o Náhorní Karabach prochází.
Šimon Pánek pokračuje v tom, co začal v prosinci 1988. Roku 1993 v Lidových novinách založil společně s jejich tehdejším šéfredaktorem Jaromírem Štětinou humanitární agenturu Epicentrum. Později přenesli svou aktivitu do České televize, kde už pod názvem Člověk v tísni působila do roku 2002. Dnes je Člověk v tísni, o.p.s., samostatnou a mezinárodně uznávanou humanitární organizací. Před 11 lety poprvé uspořádal i filmový festival Jeden svět, který se zásluhou svého ředitele Igora Blaževiče, původně spolupracovníka Epicentra ve válečném Sarajevu, rozšířil z Prahy jak do řady českých měst a škol, tak do zahraničí.
Letos tak bude na festivalu Jeden svět přímo symbolicky uveden film Gjumri. Mapuje život lidí 20 let po arménském zemětřesení. Jeho česká režisérka Jana Ševčíková za něj získala na mezinárodním festivalu v Římě cenu CULT za nejlepší dokumentární film v sekci L'Altro Cinema. Vypovídá v něm zároveň o tom, jak se cítí obyčejný člověk v tísni a proč je důležité o tomto tématu točit filmy a promítat je na festivalu, jakým je Jeden svět.
(ve zkrácené verzi článek vyšel 6.3.2009 v MF Dnes)