Nečiň druhému to, co nechceš, aby dělal tobě. Moje pěst končí tam, kde začíná něčí nos. Nesouhlasím s vámi, ale udělám vše, abyste svůj názor mohl obhajovat. Známá moudra popisují respekt k postoji druhých, základní pravidla demokracie a pluralitu názorů.

Kdo nejde s námi, jde proti nám. Budu bojovat až do roztrhání těla za to, abys mohl říkat svoje názory, pokud se ovšem nebudou lišit od těch mých. I tato pořekadla či parafráze citátů mají jedno společné – popisují dnešní dobu. Ta se sice honosí titulem demokratická, pluralitní, otevřená, svobodná, ba dokonce by se dala popsat jako nejdemokratičtější, nejotevřenější či nejsvobodnější ve své historii, ale v praxi člověk záhy narazí na její, čím dál, tím víc hmatatelné a viditelné, mantinely a limity dřív, než stačí říci slovo „cenzura“.

To, co ještě před pár lety bylo skryté, nenápadné, nahodilé, výjimečné, je dnes bohužel už běžné, veřejné, standardní a akceptovatelné. Výsledek je dnes patrný na první pohled. Zákopy se zvětšují, míra černobílého vidění světa, nálepkování, paušalizace a dehonestace oponentů přesáhla, podle mého názoru, hranici vkusu a únosnosti.

Pohybujeme se na vlnách paradoxů, kdy vidíme nepřirozenou, někdy až verbálně násilnou snahu po toleranci k jinakosti na straně jedné a naprostou neúctu a netoleranci k jinému názoru na straně druhé, a to od těch samých osob. Ty pečlivě vyžadují po ostatních něco, co sami nedělají. Chtějí respekt ke svému postoji, ale sami neskousnou jiný názor, jiný úhel pohledu.

Na Twitteru jsem narazil na jeden obyčejný tweet, který ale půvabně ilustruje dnešní dobu: „Cestou do práce šel přede mnou pán v sukni a vysokých lodičkách. Každý chlap, který ho minul, se mu za zády začal smát. Dokud tohle chování nezmizí, jsou ty Prague Pride průvody důležité a potřebné.“ Podobných názorů na různá společenská témata najdeme na sociálních sítích tisíce. Pojďme si tento trochu rozebrat.

Tak předně, dotyčný má na svém vlastním profilu několik ironických poznámek na jiné lidi či události. Jinými slovy se snaží moralizovat a vychovávat ostatní při jejich spontánním a nahodilém projevu na ulici, ale sám si s tím moc hlavu u svých (z logiky věci důkladněji) promyšlených názorů neláme.

Pak tam najdeme prvek indoktrinace, kdy si i pouhé pousmání nad mužem v ženském oblečení zaslouží odsouzení, případně opovržení. My nejsme (naštěstí) v kategorii, jestli dotyčnému muži někdo ublížil, nebo ho urazil, ale dostali jsme se na úroveň, že bychom neměli reagovat vůbec. Prostě buď umět nastavit profesionální poker face, ze které není nic poznat, nebo si zkrátka nesmíme myslet nic. Protože, jak víme, myšlenky ovlivňují naše chování, grimasy a reakce.

No a v neposlední řadě u tohoto tweetu najdeme prvek generalizace, a dokonce určité diskriminace, tedy atributy, které těmto lidem vadí ze všeho nejvíc. Všimněte si, že autor použil popis „každý chlap“. Opravdu se smál (nebo snad vysmíval?) každý, kdo prošel kolem?

Skutečně všichni? A opravdu to byli jen muži, žena se nesmála žádná? Tomu se dá jen těžko věřit. No a nakonec je tam onen element převýchovy, ten prostě nemůže chybět – do té doby jsou průvody Prague Pride potřebné.

Může to ode mě vypadat jako hnidopišství a slovíčkaření, ale jde o učebnicový případ poukazování na něco obyčejného a přirozeného, co je ovšem popisováno jako něco hrozného a odsouzeníhodného, a to od člověka, který si sám moc servítky nebere.

Vyžaduje-li někdo toleranci, musí být sám tolerantní, chce-li někdo respekt k jinakosti, musí být sám schopen respektovat jiný názor, hájím-li svobodu projevu, musím umět ustát i kritické a nesouhlasné postoje. Mít pocit, že jsem nositelem jediné pravdy a jiné názory – například na diverzitu, gender, politickou korektnost – paušálně označit jako nesnášenlivé, nepřijatelné, zpátečnické, nemoderní, je cestou zpět do nesvobody a omezenosti.

Autor je poslanec za ANO

Právo, 15.8.2019