Společnost má smysl a další perspektivu jen a jen při zachování svého původního poslání. Ona totiž nevznikla a v řádu tisíců let se neformovala sama o sobě, samoúčelně. Vznikla a formovala se v zájmu přežití lidského rodu, v zájmu jeho reprodukce a to nelze negovat nebo zastírat. Pouze v dětech je perspektiva lidské společnosti. Jejich narození a další vývoj ale determinovala sama příroda, tak jako u jiných živočišných druhů. Tak jako pro zplození dítěte musí být (a zaplaťbůh, že to tak stále ještě je) žena a muž, musí být ženský a mužský svět, ženský a mužský princip zastoupen i při dalším formování dítěte, při jeho výchově. Rodinu, kterou tvoří muž a žena, otec, matka a dítě, nelze ničím nahradit. Společnost by tedy neměla dopustit hledání jakékoli alternativy ke klasické rodině. Paní ministryně ani kdokoli jiný ve vrcholové politice by neměl otevírat Pandořinu skříňku a jednat proti smyslu společnosti a proti jejímu dalšímu progresu.
Podobné postoje ale nejsou v dnešní době neobvyklé. Politik, který opakuje to, co je všeobecně uznávané a oficiální, to daleko nedotáhne. Musí se opřít do něčeho, co vzbudí diskuzi, do nečeho kontroverzního, čím se zviditelní, jinak se ztratí v každodenní šedi rutinního politického života a zakrátko po něm pes neštěkne. To všechno lze pochopit. Paní ministryně by si ale měla vybrat něco méně celospolečensky rizikového. Opřít se kupř. do znečišťování životního prostředí (právo žít v obci bez německého odpadu patří bezpochyby také do oblasti lidských práv) nebo do problémů nedostatečné ekologické výchovy na školách tak, aby dnešní mládež mohla jednou svá práva dostatečně důrazně obhajovat a uplatňovat. Měla by ale nechat rodinu na pokoji. Rodina je, nebo by měla být, stabilní pilíř společnosti, je to kvalitativní odraz této společnosti, ale není to záležitost nějaké módní vlny, aby se dala rok co rok různě modifikovat, jinak zabarvit, definovat a presentovat.
Tím, že se adopce dětí homosexuálními páry nepovolí, se těmto lidem neublíží. Pouze se jim neumožní, aby svoji orientaci demonstrativním způsobem dávali na odiv ostatním a svůj osobní zájem realizovali na úkor nic nechápajícího dítěte. Ve svém životě jsem vystřídal poměrně hodně zaměstnání, setkal jsem se s řadou lidí a mezi nimi i s několika, kteří měli jinou sexuální orientaci. Nikdo, zdůrazňuji nikdo je neponižoval, nediskriminoval ani nezesměšňoval. Oni ale sami tehdy svoji orientaci pokládali výlučně za svoji věc a ostatní to shodně s nimi považovali také za jejich věc. Někteří dnešní jinak sexuálně orientovaní jedinci ale potřebují pro svoji orientaci publikum, vyžadují obdiv a společenské uznání svého sexuálního postoje, chtějí dosáhnout toho, aby se jejich orientace stala alternativou, ze společenského hlediska stejně hodnotnou jako ta většinová. Nikdy to tak nesmí být a pokud to společnost dopustí, zahubí sebe sama.
Vychoval jsem dvě děti a mohu tedy říci, že o dětech, jejich uvažování a jejich světě přece jen něco vím. Proto mi nezbývá, než se zamyslet na otázkou, kdo si vezme na svědomí další osud malého dítěte, které samo o své adopci nemůže ani v nejmenším rozhodovat? Nikdo se přece nemůže domnívat, že toto dítě bude skutečně šťastné, až přijde mezi své vrstevníky na základní školu. V době, kdy se dítě mající starý typ mobilu nebo bundu z tržnice stává terčem posměchu, ponižování a opovržení, si dovedu dost dobře představit reakci ostatních spolužáků ve chvíli, kdy děti budou mluvit o svých rodičích a toto dítě ostatním sdělí, že jeho otec je Antonín XY a maminkou Václav YZ. Děti totiž nejsou ani tolerantní, ani ohleduplné a nic nedělají (tak jako dospělí) z vypočítavosti. Z těchto důvodů jsou často kruté a vše, co se nějakým způsobem vymyká obvyklému klišé, odsuzují a vytěsňují. To dítě tak bude časem nenávidět všechno, co ho do této situace přivedlo, včetně svých adoptivních rodičů Domnívá se snad paní ministryně, že sami tito rodiče budou šťastní a že adopci dítěte, které se s největší pravděpodobností za ně bude stydět, budou považovat za nejlepší nápad svého života? Pokud budou cítit jakési uspokojení, pak jen z toho, že na většinové společnosti dosáhli dalšího ústupku, nic víc. Jsem hluboce přesvědčen, že takto koncipované rodiny budou předurčeny pouze rozšířit počet disfunkčních rodin a že výsledek jejich působení na psychický vývoj dítěte bude výlučně a tervale v červených číslech.
A neodpustím si ještě zmínku o jedné, podle mého názoru významné součásti společnosti. Čekám na reakci římsko-katolické církve. Pokud se představitelé této církve včas nezapojí do této a podobných diskuzí, pak je na místě položit si otázku, k čemu společnost církev potřebuje. Do debaty, po které paní Džamila Stehlíková volá, by se církev měla zapojit se vší rozhodností a v duchu svých dobrých tradic a zásad, které v minulosti přes všechny své peripetie zastávala a prosazovala. Mezi nimi byla na jednom z prvních míst nedotknutelnost a nezastupitelnost poslání rodiny jako svazku muže a ženy. Je na místě připomenout, že samotný Starý zákon se k problematice spojení osob stejného pohlaví v knize Leviticus, kapitole 18, verši 22 vyjadřuje, byť bezohledně, přímočaře a nekompromisně. V rozporu se základním charakterem této třetí knihy Mojžíšovy se ale nedomnívám, že tento verš vyjadřuje pouze jistý starověký rituální předpis. Vyjadřuje především smysl intimního vztahu člověka k člověku v zájmu člověka a v zájmu zachování jeho další existence v hranicích lidských možností. Dnešní společnost je dejme tomu rozvinutější a můžeme si proto dovolit být (možná) více tolerantnější než bibličtí prorokové, ale nezaměňujme toleranci s ignorancí.
Pokud tak církev neučiní, pokud nezačne bít na poplach, pak její představitelé propásli další z výrazných možností, jak v dnešní složité a sekularizované době vymezit a zajistit své postavení, které jí z historického hlediska patří. Pak se totiž pouze zařadí do zástupu těch subjektů, pro které je dnes krátkodobým i dlouhodobým cílem především vlastní prospěch, majetek a židle v různých úřadech, a to je podle mého skromného názoru nepraktikujícího katolíka naprosto neodpustitelné.
Ze všech těchto důvodů s paní ministryní nesouhlasím.