Dokoloval mi ondyno do počítače prapodivný vzkaz z Čech. Doslova zněl takto:
Přijde kanadský Eskymák za náčelníkem.
"Mám pro tebe dvě zprávy, jednu dobrou a druhou špatnou."
"První tu špatnou."
"Do naší rezervace se přistěhovali cikáni."
"A tu dobrou?"
"Chutnají jako tuleni."
Četl jsem ten vzkaz několikrát a při každém následujícím čtení jsem se cítil o něco hůř než při čtení předchozím. A nejhůř mi bylo při pomyšlení, že TOHLE považuje někdo za fór.
Odmysleme si tu malou chybičku, že Eskymáci (přesněji: Inuiti) nežijí v reservacích, aniž by měli náčelníky. U fóru by člověk neměl být malicherný.
Zkusme jít k podstatě věci. A ta je prostinká. Tohle není žertík, tohle je bohapustý rasismus.
A už se těším, kolik lidí se na mne vrhne, že bydlím za mořem slané vody, takže netuším, jaké problémy oni mají, a kdesi a cosi.
Netuším, a je mi to taky úplně jedno. Jejich potíže nic nemění na skutečnosti, že tenhle pokus o žert je naprosto nepovedeným pokusem, který čpí na strašnou dálku rasismem. Nic jiného se o něm nedá říci.
Než jsem naštval pořádně, udělal jsem malý pokus. Rozeslal jsem ten text na kopu adres. Půlka, čili 30 příjemců, byla v Čechách, druhá půlka byla v zahraničí, většinou severoamerickém.
A byl jsem náramně překvapen. Severoameričtí příjemci (a tím nemíním rodilé našince, tím míním přistěhovalce ze středoevropské kotliny) byli popuzeni, někteří dokonce znechuceni, a všichni označili údajný vtípek za rasistickou zhovadilost. Čeští příjemci krčili rameny. Někteří (třetina z nich) připustili, že ať už mají Češi jakékoliv potíže, tenhle žertík překročil onu neviditelnou, avšak ohromně zřejmou hranici mezi nevkusem a nehorázností. Jedna třetina se ptala, co šílím, a že mají s nepřizpůsobivými spoluobčany starostí až nad hlavu, tak ať se nedivím. Pár lidí řeklo, že kdyby se česká vláda do věci tolik nemontovala a nedávala oněm nepřizpůsobivým spoluobčanům tolik nezasloužených výhod a úlev, bylo by to všechno jinak. Několik příjemců obvinilo Kanadu, že zmíněné nepřizpůsobivé spoluobčany odmítá přijímat a krmit, živit i šatit. Ani jeden, slovy: ani jeden, se nezmínil, že jde o rasisticky výlev.
I kladu otázku: v čem je ten rozdíl? Kde vznikl? Jak?
Jednu odpověď bych znal. Přišel s ní před lety pan profesor Ota Ulč. Napsal, že člověku se zastavují hodinky vývoje jazyka ve chvíli, kdy překročí hranici s tím, že už se nikdy nevrátí. Čili, v řeči nepřílišného dávna, ve chvíli, kdy uprchne, v řeči dnešní ve chvíli, kdy se přestěhuje. I když tady to asi pokulhává, protože na rozdíl od dřívějších uprchlíků, kteří po překročení hranice nejvýš zamávali šátečkem a věděli, že se už nikdy nevrátí, dnešní stěhovaví ptáci se mohou vrátit domů kdykoliv se jim zachce. Nicméně, všeobecně řečeno, pakliže se dostanu do nějaké úplně nové situace, hledím, jak se jí co nejlépe přizpůsobit, jak v ní uspět, a nesleduji výboje v jazyce, jemuž se říká mateřština. Ostatně, ve většině případů mám co dělat s tím, abych zvládl svoji novou řeč, abych rozuměl všem a aby všichni rozuměli mně.
Prostě: zastavily se nám hodinky. Tečka.
Když se hranice pootevřely, člověk zjistil, že v Čechách se už neříká navrhnout nebo nabídnout. Říká se oslovit s nabídkou nebo návrhem. Taky se neříká najít. Říká se dohledat. Václav Havel dál nový smysl starému slůvku smysluplný, takže dnes se tento výraz hemží češtinou zcela nesmyslně.
Abyste mi rozuměli: z toho si vůbec nedělám legraci. Ba dokonce mě z toho ani nebolí moc hlava. Čas oponou trhnul, proč by neměl trhnout jazykem. To spíš se usmívám nad nesmyslným používáním výrazů z americké angličtiny, které nahrazují dřívější germanismy a rusismy. Říká se tomu rektoskopie (náročnější čtenáři jistě vědí, méně nároční si ten výraz mohou dohledat, pardon, najít ve slovníku cizích slov). Když už jsme u rozšiřování angličtiny do češtiny, zdejší výraz pro tento druh chování je brown-nosing (kdo chce být in, nechť čte braun-nousing). Stejně úsměvné mi přijde, když slyším, jak Češi a Slováci, kteří žijí nějakou dobu za mořem slané vody, zapomínají základní výrazy své mateřštiny a zamíchávají cizí výrazy do řeči způsobem přímo neuvěřitelným. Když to dělají s výrazivem čistě odborným, které pochytili na svých pracovištích, inu, dejme tomu. Když ale mají zásadní potíže s takovým vypínačem (v řeči hrdého Albionu je to switch, čti suič), člověk neví, zda se smát nebo brečet.
Ale tohle všechno vůbec nic není proti pozměněnému pohledu na život jako takový (das Leben an sich, řekl by vědec, opravdický myslitel by dodal, že jde o Weltanschauung).
Udivil jsem se, kupříkladu, když jsem sledoval pár svých přátel z řad předních českých umělců, kteří se velice hlasitě zastávali stávkujících zaměstnanců České televize. Nic proti tomu, každý máme právo na názor, byť sebeblbější. Až na jednu nezanedbatelnou maličkost: tihle mí přátelé spoluprací s těmi stávkujícími (v dobách, kdy nestávkovali) vydělávali v České televizi poměrně slušné peníze. Když jsem s těmi přáteli mluvil, ptal jsem se, proč své rozvášněné projevy nezačínají větou ve smyslu, že sice jsem spoluprací s dnes stávkujícími televizáky loni vydělal tolik a tolik, ale přesto se domnívám, že mají pravdu, a tudíž stojím na jejich straně. Položili byste karty na stůl, volové, a bylo by to taky mnohem poctivější, říkal jsem jim celkem stereotypně. Dostávalo se mi celkem stereotypní odpovědi, že jsem se nějak zbytečně moc zamerikanisoval, a vůbec, měl bych si všimnout, že v Čechách je to jinak než v Kanadě. Zajisté, odpovídal jsem (opět stereotypně), to jsem si všiml, že to je v Čechách jinak než v Kanadě, ale já se vás právě snažím přesvědčit, že to jinak být NEmusi.
Nakonec jsem jen pokrčil rameny.
Se zlou jsem se potázal, když jsem pohoršené nadzvedl obočí nad prapodivnými způsoby některých Čechů, kteří o sobě drze vyhlašují, že jsou novináři, a najdou se na světě zaměstnavatelé, kteří jim to baští a platí je za to. Mám na mysli ony neslýchané provokace, bez nichž by neměli o čem psát, protože na to, aby na skutečnosti, na které přišli podfukem, přišli pečlivou a mravenčí novinářskou prací, na to patrně nemají. Nejznamenitější na tom je, že když se člověk někdy dívá na ty jejich výplody, zjistí (ku svému údivu), že zbabrali vše, co mohli, a na ty nejdůležitější věci se nejen nezeptali, ale dokonce na ně ani nepřišli.
To už se pak člověk musí logicky ptát, zda to dělají z blbosti nebo za cizí peníze. Ale když zvedne hlas a položí otázku, jak je možné, že tahle revolveřina nikomu nevadí, dozví se (opět), že se moc zamerikanisoval a že hlavně nechápe souvislosti a že čeští politici jsou nejrůznější druh dobytka. A nikdo si nevšimne, že se člověk nebavil o tom, zda jsou čeští politici nejhorší z nejhorších, ale o tom, že takhle by novináři neměli zasahovat do veřejného života. Základní poučka je, že novinář se ptá, novinář neodpovídá. Říci tohle českým novinářům přivede oheň na střechu.
Mnozí z Čechů, kteří žili a žijí dlouze v zámoří, se udivují způsobům, které v Čechách dodnes převažují ve vztazích mezi muži a ženami. Češi z Čech samozřejmě vyzvednou pár příkladů zhovadilých severoamerických feministek, ale jádro pudla jim unikne: nikdy se nenaučili, že se mají chovat k ženě jako k rovnocennému partnerovi, neboť ona takovým partnerem je. Poplácávání bez ženina svolení po svůdných zaobleninach dámského těla, kromě oněch milých chvilek v soukromí, kde je zmíněná s věcí svolná, ba se na ni velice těší, je nepřípustné. A nabízet podřízené ženě povýšení za učiněnou laskavost, to už je trestné. Jen tak mezi námi: kolik českých žen se v takových situacích ozvalo? A tak se opět člověk dozví, že se moc zamerikanisoval a dělá z komára velblouda.
Čímž se plynule dostáváme k oné zhovadilosti zmíněné shora. Že tenhle druh rádoby žertování většině národa nevadí, to ještě neznamená, že nejde o rasismus. Je smutné, když se většina národa zvedne jako jeden muž a řekne člověku, který se nad tím podiví, že se do toho nemá plést, stejně si žije za tím svým mořem slané vody, tak ať dá konečně pokoj, a že kdyby věděl, jak ti Cikáni zneužívají všeho, co jim český daňový poplatník ve své neskonalé laskavosti poskytuje, držel by hubu. A to řeknou ti slušnější.
Dovolím si na závěr připomenout slova německého pastora Martina Niemoellera:
"Nejdřív přišli pro komunisty, a já byl zticha, protože jsem nebyl komunista.
Pak přišli pro socialisty, a já byl zticha, protože jsem nebyl socialista.
Pak přišli pro odboráře, a já byl zticha, protože jsem nebyl odborář.
Pak přišli pro Židy, a já byl zticha, protože jsem nebyl Žid.
Pak přišli pro mne, a bylo ticho, protože se mě už neměl kdo zastat."
Mene tekel, krásní mladí lidé, mene tekel.