Nevím, co vedlo premiéra Nečase k tomu, aby veřejně zdůrazňoval, že Česko v každém případě dostaví Temelín a že by jeho vláda musela být „skupinka bláznů“, kdyby jen uvažovala o omezení či zastavení činnosti. Neznám ani přesné souvislosti, proč se premiér v tomto smyslu vůbec vyjadřoval. Jsem teď zrovna v zahraničí, ale takhle ke mně ta zpráva doputovala. Každopádně mi to přijde nešťastné a hlavně zbytečné.

Stejně jako výroky nebo dokonce rozhodnutí jiných politiků v jiných zemích, že svůj jaderný program podrobí revizi, kontrole či ho dokonce omezí. Nemyslím si, že zrovna teď mají něco takového vypouštět z úst. Jen tím prozrazují, že jednají impulzivně, či spíše populisticky, a že za jejich slovy není žádná rozumná úvaha a už vůbec ne analýza.

Malý příklad. Gallupův ústav udělal ve čtvrtek pro deník USA Today průzkum, jaký je postoj Američanů k jaderné energetice. Výsledek? Poprvé za dlouhou dobu byla většina proti, konkrétně 47 procent oproti 43 procentům, kteří jsou pro. O pouhé dva týdny dřív přitom „pro“ bylo 57 procent Američanů. Celkově 70 procent respondentů uvedlo, že následkem událostí v Japonsku svůj postoj přehodnotili. Ano, když se podíváme na titulní strany novin nebo na zpravodajské servery, nepochybně v nás zveřejněné zprávy vyvolají paniku. Ale je to dostatečný důvod, abychom přehodnotili vztah k jaderné energetice jako takové?

Chování lidí je v tomto ohledu iracionální. Strach z jaderné energie je podobný strachu z létání. Můžeme mít tisíc racionálních argumentů, že cesta letadlem je bezpečnější než například cesta autem, a přesto můžeme cítit při nástupu do letadla panickou hrůzu. Vím dobře, o čem píšu, protože se sám létat bojím. A to se považuju za relativně racionálního a vyrovnaného člověka. Ano, dokážu ten strach překonat, ale mám pochopení pro lidi, kteří ze stejného důvodu nikdy v životě do letadla nenasednou. Že to není rozumné a že přijdou o možnost navštívit většinu vzdálených míst světa? Jistě. Ale s iracionálním strachem se bojuje těžko.

Holá fakta jsou i po událostech ve Fukušimě na straně příznivců jaderné energetiky. Stačí se podívat na čísla, která máme k dispozici. V momentě, kdy píšu tento článek, je počet mrtvých v důsledku zemětřesení a tsunami někde kolem pěti tisíc lidí. Následkem výbuchů v jaderné elektrárně zemřel jediný člověk. Existuje možnost, že v budoucnu onemocní nebo zemřou další lidé v důsledku nemoci z ozáření? Bohužel asi ano. Počet černobylských obětí dosáhl podle některých odhadů až řádu desítek tisíců. Ale v důsledku znečištění ovzduší, ke kterému významně přispívají jiné než jaderné způsoby výroby elektřiny, zemřou podle Světové zdravotnické organizace ročně až dva miliony lidí.

Avšak pocit racionální nadřazenosti, který cítí zastánci jaderné energie, je zrovna tak hloupý. Svět se neřídí jen statistikami a matematickými výpočty. Svět je místem, kde vedle lidí uznávajících racionalitu žije i mnoho těch, kteří zkrátka přemýšlejí jinak. Podle Gallupova průzkumu nedůvěřuje skoro polovina Američanů jaderné energii. To je jasný a nezpochybnitelný účet. Týž Gallupův ústav v minulosti zjistil, že významná část Američanů nevěří tomu, že Země obíhá kolem Slunce, a někteří dokonce ani tomu, že Země je kulatá. Mimochodem právě tento týden byl zveřejněn jiný průzkum veřejného mínění, který ukázal, že si šestina Britů myslí, že prasata mají křídla.

Nikdo netvrdí, že to jsou ti samí lidé, kteří odmítají jadernou energii. Ale pravda je taková, že planetu Zemi obývají lidé s rozdílnými představami o světě, s rozdílnými názory i rozdílným intelektem. A všichni jsou na této planetě zrovna tak „doma“.

Ponaučení Abychom se vrátili ke srovnání se strachem z létání. Vzhledem k tomu, jak to dnes vypadá v japonské Fukušimě, si představme následující situaci. Jsme v letadle, kterému hoří dva, možná tři motory. Chystá se k nouzovému přistání. Má smysl cestujícím vyprávět, že létání je statisticky bezpečnější než jízda po dálnici D1 mezi Prahou a Jihlavou? Nikoliv. Má nějakou hodnotu, pokud ty samé cestující necháme hlasovat o budoucnosti letecké dopravy? Samozřejmě je to hloupost. To jediné, co má smysl, je nešťastné pasažéry pokud možno přesně a poctivě informovat o všem, co v případě nehody zvýší jejich šanci na přežití.

Vezměme si z toho ponaučení. Nechme si své rozumy i emoce na později. V tuhle chvíli by mělo platit moratorium na jakékoliv zobecňující soudy o využívání jaderné energie. Pro politiky i média. A to bez ohledu na to, jak události v japonské elektrárně Fukušima dopadnou. Teď mají politici přemýšlet o tom, jak Japonsku pomoci. Víc udělat nelze. Snad jedině bez dechu sledovat, jak se pár desítek odvážlivců snaží zabránit katastrofě. Anebo se za ně modlit.

LN, 19.3.2011