Komunisté měli plná ústa dělníků, ale právě oni nejvíc doplatili na neefektivitu systému
Sobotní rozhovor Miloše Jakeše s Lidovými novinami je úžasný dokument sebeklamu a nepochopení. Někdejší šéf komunistů vnímá události před pětadvaceti lety z čistě mocenského hlediska. On měl v ruce moc a vinou spiklenců mu nebylo umožněno ji použít, tedy řečeno bez obalu, nesměl utopit v krvi rostoucí nespokojenost. V celém textu není jediný náznak, že by byl ochoten a schopen nahlédnout podstatu věci. Jeho sebeklam je bez trhlinky.
Vykořisťování dělnické třídy
Myslím si ale, že sebeklam a nepochopení podstaty se promítá do celého veřejného diskurzu. Ta vychází z definice smyslu existence státu a je těžké se k ní dostat, protože to znamená se prokousat ideologickými nánosy. Pokud je odstraníme, pak zbude konstatování, že lidé se sdružují do států proto, aby se měli dobře. Prokletím komunistického experimentu byla zoufalá nevýkonnost. Socialistické Československo nebylo schopné efektivní výroby, a kdo na to doplatil nejvíc, byli dělníci. Jim komunisté namluvili, že jsou vedoucí síla ve společnosti a že vše, co se ve státě děje, se děje v její prospěch. Dělník dostával za stejný objem práce zlomek toho, co dostával dělník za stejnou práci na Západě. Dělníci byli okrádáni o výsledky své práce a ohlupováni ideologickými žvásty. To bylo primární vykořisťování.
Ani za tu mizernou mzdu, kterou dostávali, si dělníci nemohli volně koupit zboží a požitky, které chtěli a potřebovali. Vše, co bylo jen minimálně atraktivní, spadalo do kategorie takzvaného nedostatkového zboží. To je něco, o čem mladá generace netuší, že by vůbec mohlo být. Ošizeni o mzdu byli znovu ošizeni omezením přístupu k požitkům. To bylo sekundární vykořisťování.
Třetí stupeň vykořisťování se už týkal politických svobod a svobod vůbec. Takzvané odbory byly za socialismu výsměch myšlenky odborů jako takových. V socialistickém pojetí to byla turistická kancelář, eventuálně o Vánocích distributor vánočních kolekcí, které se nepodařilo loňského roku prodat. Dělník neměl absolutně žádné zastání a odvolání.
Devastováno bylo i pracovní prostředí dělníka, hle, čtvrtý stupeň vykořisťování. Trpělo životní prostředí jako takové, a je tudíž logické, že po pádu tohoto vykořisťovatelského režimu se rychle zlepšilo a prodloužil se lidský věk. Komunistický režim dělníky okrádal, dusil je lží o jejich politickém významu a fyzicky škodil jejich zdraví.
Bída v důsledku nesvobody
Toto je jádro jeho viny a je ku podivu, jak málo se o něm mluví. Nedávná statistika zjišťuje, že dvě třetiny lidí vnímá změnu pozitivně. Kam dala ta skeptická třetina oči? Je ale zajímavé, že i ty dvě spokojené třetiny vnímají jako hlavní pozitivum svobodnost poměrů, nikoli vzrůst blahobytu a zlepšení života. V jednom směru je to samozřejmě správné. Bídu socialistického státu zavinila nesvoboda. Stát byl řešen čistě mocensky a jeho primární cíl nebylo rozvíjení blahobytu, ale udržení komunistů u moci. O blahobytu se tím víc žvanilo, čím méně ho bylo.
Co je ovšem už naprosto šílené, je to, že tato lež o blahobytu je, zdá se, nesmrtelná. Hovořím i s rozumnými lidmi a ti nostalgicky zavzpomínají na takzvané sociální jistoty minulého režimu. Zvlášť groteskní je iluze o postavení důchodců v té době. Ti jsou dnes z větší části mrtví, a nemohou tedy podat svědectví. Byla to jistota setrvávající bídy, utlačení a vydírání, olepená lžemi o zoufalém postavení dělníků na Západě. Přitom se nestalo ani jednou, že by francouzský nebo západoněmecký dělník emigroval do země sociálních jistot.
Teze o povinnosti státu vytvořit podmínky pro rozvíjení blahobytu je tak hmotařská, že jistě vzbudí odpor v člověku vzývajícímu ideály. Vtip je v tom, že bez ideálů a bez svobody se ten blahobyt vytvořit nedá. K regeneraci naší ochromené země došlo návratem svobody.
Normální nespokojenost
Jaká je tedy naše dnešní situace ve světle teze o roli státu jako strůjce prostředí pro vznik blahobytu? Žijeme v naprosto normálním státě, zatímco před pětadvaceti lety jsme žili ve státě abnormálním, pokřiveném uzurpátorskou mocí. Je to stát normální i v tom smyslu, že jsou jeho občané převážně nespokojeni. Vždycky totiž by mohlo to či ono být lepší, nebýt... jednou Kalouska ve vládě, jindy devalvace koruny. Ke spokojenosti vede jen evidentní změna k lepšímu a ta je vždy krátkodobá. Ve stálých poměrech vnímáme jen odstup od ideálu a ten vyvolává nespokojenost. Tu pak musíme nějak ideologicky podepřít a zde přichází podat pomocnou ruku nesmrtelná lež o tom, že se za socialismu vlastně žilo dobře.
Pravda je taková, že kdyby někdo vrátil strojem času i dnešního komunistu o třicet let dozadu, koukal by horem pádem najít, kde nechal tesař díru, aby se vrátil k té naší nespokojenosti z roku 2014.
LN, 13.11.2014