Klasické tvrzení, že zveřejnění korupce její uskutečnění nebo aktéry znemožní, u nás přestalo platit. A jak se seznamujeme se skutečnou tváří našich poměrů, objevuje se frustrace, že svoboda tisku problém neřeší. Je to zkáza novinářů a smyslu svobody slova? Nebo jsme se dostali do stavu, kdy smyslem politiky je tvorba korupčních příležitostí legálními prostředky, kterým zveřejnění nevadí?

Nedávný komentář Dvojí svět od Milana Šimečky v časopise Respekt mluví o ohlušení veřejnosti aférami a inflaci skandálů. Jan Kasl nedávno ve svém blogu vypočítával, kolik varování marně napsal o rizikových projektech v Praze, leč zbytečně. K vyhazování stamilionů a jejich rozpuštění do soukromých kapes stejně došlo.

O podezřelosti leckterých projektů se tedy vědělo a přes všechna veřejná varování se skandalizované tunely na veřejné peníze rozvíjely dál, před zraky veřejnosti a novinářů.

Je zbytečné říkat, že korupce ničí hospodářskou soutěž, že zbavuje poctivé konkurenceschopnosti a každý, kdo žije slušně a poctivě, si ve své zemi připadá jako pitomec. Podvodníkům se totiž žije dobře a jsou spojeni s mocí. Je však urážlivé trdit, že Češi jsou lhostejní k právu a v zákonech vidí překážku na cestě za požitky. Pravda je brutálně jiná: právní stát a spravedlnost dnes nejsou v českých zemích oporou poctivých a slušných občanů pro laxnost a korupci v politických a správních vrstvách státu.

Proč na korupci nepomáhá odhalování a pravdivé pojmenování kauz v médiích? Odpověď je prostá: mluvení nestačí. Pravda a publicita nenahradí vyšetřování, trest a konfiskaci výnosů z krádeže. Někdy dokonce řízené zveřejnění a politizace skandálu znemožní jeho vyšetření a potrestání. Zákon a justice se u nás politice úzkostlivě vyhýbají, protože politika se dostala nad zákon.

Je zde však ještě cosi víc, neschopnost novinářů nenechat se strhnout aférou a jít po činnostech, nástrojích a výsledcích. Je přeci o tolik snadnější nachytat zpoceného politika nebo jeho lobbistu jak nedokáže prokázat příjem na dům, který koupil, než jít po skutečných zdrojích peněz. Je snadné povykovat v úvodnících, že se bojuje proti korupci, protože budou volby, aniž by se řeklo co je na tom špatného? Volby snad nepatří k demokracii? Je tak novinářsky obtížné jít po záznamu hlasování v konkrétních zákonech, které mohou posílit protikorupční nástroje a napomoci chytit toho kdo bere i toho, kdo mu politicky „svítí“, jak se v hantýrce zasvěcených říká? Je tak snadné pro PR agentury vodit novináře po chytlavých detailech causy, pikantnostech a jménech, a odvádět je od skutkové podstaty?

Znamená to všechno, že čeští novináři jsou líní, neschopní nebo zkorumpovaní? Jak kdo. Jsou i zkorumpovaní, najatí a placení, jsou i slušní a pracovití, umlácení marností své práce. Jsou mediální a PR agentury, které média korumpují, přímo nebo distribucí inzerce. Jenom mluvit nebo psát a nejednat, je ovšem prokazatelně málo. V naší situaci nejsou média hlavním partnerem boje proti korupci. Proto je primární mít nástroje, které dokáží překonat rozpor mezi slovy a skutky veřejných činitelů, nástroje na vyšetření, usvědčení a konfiskaci výnosů korupce a organizovaného zločinu.

A pokud se někdo domnívá, že tak budujeme policejní stát, pak neříká to podstatné, a to zda zůstává pod parlamentní a soudní kontrolou, a za druhé, zda to není nezbytná reakce na degeneraci, do které se česká politika a veřejná správa dostaly.

Vývoj právního státu byl v uplynulých letech poznamenán právě opačnou aktivitou české politiky. Zrušení Finanční policie ihned po volbách v roce 2006 ministrem Langrem má dodnes mimořádné dopady v podmínkách organizované finanční kriminality. Ačkoli šlo o špičkový útvar, zaměřený jak na finanční kriminalitu, tak konfiskaci výnosů, byl nemilosrdně rozprášen za tichého přihlížení vlády, médií i parlamentu. O dva roky později ministr Kalousek, těsně před odchodem z funkce, odvolal šéfa speciálního Finančně analytického útvaru, který sleduje podezřelé finanční operace a nahradil jej méně zkušeným policistou. V týchž letech se prakticky vymkla kontrole expanze hazardu, kasin a heren, kudy se nepochybně prosazovala korupce veřejné správy a politiky na všech úrovních, praní špinavých peněz a návazná kriminalita. Ale kdo proti tomu bojoval? Pár osamělých a směšných politických excentriků bez důrazné podpory médií, bez rozkrytí rozsahu problémů i devastujících sociálních i kriminálních dopadů.

Zatímco švýcarská policie šetří podivná česká konta ve švýcarských bankách, česká policie zůstala v pozici diváka a ti, kdo mají podle Švýcarů ke kontům podpisové právo, ani neslezli ze svých úřednických židlí. Možnou korupci v kauze gripenů žalovala britská strana, zatímco u nás jsme se nehnuli ani po skandálním dokumentu švédské televize. A nakonec a nedávno, aktivně rozkrývaný a trestně kvalifikovaný organizovaný tunel Opencard, kde důkazy porušení zákona a trestního jednání leží na stole: nejdříve vyšetřování brzdilo státní zastupitelství, nyní pasivní postup policie. To je ale nefungování státu a justice, jejich nečinnost. To není nedostatek právních nástrojů, to není předvolební politizace jakýchsi mělkých obvinění, to je degenerace klíčových institucí státu, které mají sankcionovat dodržování práva. Kde jste, novináři? Kde jste, demokratičtí politici a šéfové odpovědných institucí a resortů?

Jako zásadní v naší situaci vidím schopnost nerezignovat a prosazovat nástroje, které posílí pravděpodobnost trestního postihu a prevence, tedy identifikace právních a institucionálních kroků, které budou bránit korupčnímu jednání, a sankcionovat je, dojde-li k němu. Napsat do novin, že připravovaná veřejná soutěž smrdí přípravou korupce nebo tunelu, prostě nestačí. Existuje tady jakýsi trapný alibismus, že když něco napíši nebo řeknu nahlas, jsem z obliga. Ve skutečnosti je to naopak, když to řeknu, musím si odpovědně položit otázku, co dále udělám prakticky, aby se to nestalo nebo odkrylo, a to každý z nás. Mnozí lidé rezignují, předvídají metení kauz pod koberec, pasivitu justice a policie a prázdné mlácení slámy v médiích. Mnozí ale nerezignují a snaží se. Je třeba nerezignovat a bránit se tím, že budeme nutit instituce zákona a práva konat a podporovat zákon.

Zákon je to, co vzájemně odlišuje policejní a právní stát. Existuje ovšem ještě jedna varianta, banánová republika, která má zákon, ale nemá právní stát zákon prosazující. To je náš dnešní stav. Je třeba ho změnit.

Převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce

Autorka je předsedkyní Evropské demokratické strany