Jeden můj kamarád často opakuje, že rozdíl mezi civilizovaným člověkem a barbarem jsou pouhé dvě vynechané večeře. Já vynechal v životě vždy maximálně jednu, takže nemohu tak úplně posoudit, jak je tento odhad přesný, ovšem na vztahu mezi přísunem živin a aktuálně se projevující příčkou žebříčku hodnot patrně něco bude, že pane Maslowe? V sousedství po střechu narvaných zásobáren kalorií (či moderně Joulů) to sice není tak cítit, ale civilizační nátěr naší zvířecí podstaty je opravdu velmi tenký. Většina z nás sice tu vrstvičku konvencí a psaných či nepsaných pravidel považuje za absolutní samozřejmost, ale věřte mi nebo ne - úplně samozřejmá není.

Dříve ji při životě udržoval Bůh. Ano, ten nebeský suchar zavrhující překotné uspokojování momentálních choutek na úkor skutečných potřeb příštích dní a hlavně příštích generací. Hlupák, který se v rozporu s božími doporučeními v době nadbytku přecpal k prasknutí (smrtelný hřích obžerství), mohl v době nedostatku skutečně zemřít hlady. A ve smrtelné křeči pak v doprovodu kručícího žaludku kvílet: „Proč jsi to dopustil, proč si mě opustil?“ „Pozdě bycha honit,“ usmál se pak smutně Bůh. „Kdo si sám nepomohl, tomu ani já nemůžu pomoci.“ A Ďábel, který té prosté duši nakukal, že nebeský otec je jen starý mrzout, který nedopřeje lidem špetku radosti ze života, si mohl s pocitem uspokojení přidělat na pažbě další zářez. V těch dávných dobách bylo ovšem výhodou, že útratu obvykle zaplatil ten, kdo konzumoval nad své možnosti. A potomstvo těch uvážlivějších sice přímo nevzkvétalo, ovšem v nás se alespoň dožilo dnešních dní. Budou mít naše děti stejnou šanci, když nám průmyslová revoluce spolu s jinou veteší odeslala i Boha na odpočinek do Věčných lovišť?

Úlohu správce civilizačního nátěru dnes třímá ve své pracce sekulární stát. Ten však na rozdíl od dokonalého a spravedlivého Boha spravují nedokonalí a nespravedliví lidé, kteří sice údajně byli stvořeni k jeho obrazu, bohužel však nijak věrně. Takže jedni tu platí útratu za druhé, až se nakonec nechce platit nikomu za nic. Ovšem všichni chtějí všechno a včera bylo pozdě. Dynamika hříchu nabírá takové obrátky, že ani Ďábel, který tu zůstal, nestíhá. V převleku za Santa Clause zchváceně pobíhá sem a tam, rozhazuje plnými hrstmi a vříská, že dnes je vše zadarmo. „A co zítra?“ špitne nesměle nějaká ta prostá duše. Jenže v tom burácivém mlaskání neslyší ani sama sebe, a tak se vrhne do davu, aby se na ni dostalo alespoň pro dnešek….

V naší zemi jsme Boha zavrhli, nejdříve a nejdokonaleji ze všech. A pohodlný život na útraty druhých se nám stal národní normou. Už při vzniku samostatného státu si toto nebezpečí uvědomil jeden z jeho zakladatelů, když napsal:

….republika, vlastně její obyvatelstvo, stůně třemi těžkými chorobami.

První z těchto chorob jest úplné zlenivění a zlenošení obyvatelstva………… jest zde takový stav, že skutečně si ohromné množství lidu myslí, že zůstane to trvale tak, aby stát živil dvě třetiny obyvatelstva…..

Druhou velkou chorobou jest to, že se věří v omnipotenci státu. Obyvatelstvo si skutečně myslí, že stát může dělati všechno. Nikoho, ani vůdčí lidi neodstraší to, jak ty věci vypadají u železnic, u pošt a v jiných státních podnicích ……….. Každá činnost má býti nejen státem řízena, nejenom jeho zákonodárstvím podporována, nýbrž přímo placena…..

Třetí chorobou jest, že lid myslí, že svoboda předpokládá neposlušnost a že svoboda znamená zákaz poroučení……

Odstřelili ho. Nevím, jestli za tahle troufalá slova nebo za pozdější činy, které z podobných úvah vyplynuly, ale odstřelili ho. Z dnešního úhlu pohledu měl vlastně štěstí. Neskončil v blázinci a patrně alespoň někdo vzal jeho slova vážně. Dnes už se nebere vážně nic. Není na to čas. A naše děti utopené v moři volného času se alespoň učí střílet. Na počítači. Zatím. Možná se jim to někdy v budoucnu bude k něčemu hodit…….

Kurzívou psaný text z knihy Paměti Dr. Aloise Rašína