Projekt „otevřené minulosti“, představený ministrem vnitra Ivanem Langerem, má znamenat odtajnění a internetové zpřístupnění 17 km archivů Státní bezpečnosti. Prý pouze pár centimetrů spisů by mělo zůstat utajeno z důvodu ochrany bezpečnosti státu. To vypadá pěkně. Ať se všichni všechno doví a lidé si to už nějak přeberou. Jenže 17 km spisů si běžný člověk jen tak nepřebere. Také proto se zřejmě mluví o vzniku nové instituce - „Ústavu paměti národa“, který by všechny tyto informace zpracovával a interpretoval. A hned vznikají dva základní problémy: jak zajistit opravdu nezávislou, politicky nepředpojatou interpretaci faktů a zároveň odpovídající ochranu osobních dat.

Absolutní zveřejnění všeho je v civilizovaném prostředí, které respektuje důstojnost osoby, nemožné. Není jasné, jak může ministr Langer spustit podobnou lavinu, a přitom se nedostat do sporu s Listinou základních práv a svobod, která je součástí našeho ústavního pořádku a ve které se praví, že „každý má v této zemi právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života a každý má právo na ochranu před neoprávněným shromažďováním, zveřejňováním nebo jiným zneužíváním údajů o své osobě“.

Lidí postižených podobným zveřejněním by byla zákonitě celá řada včetně těch, kteří byli oběťmi pronásledování, kteří se ve spisech ocitli i náhodně. Právě totalitní režim podobná práva pošlapával a způsoboval, že se v něm člověk ani v soukromí nemohl cítit jako soukromá osoba. Nelze připustit, abychom po 18 letech na tuto praxi Státní bezpečnosti navazovali.

Když navštívíte např. Gauckův ústav v Německu, zjistíte, že do archivů můžete nahlédnout jen omezeně a pokud splňujete určité podmínky. Dostanete určitý spis, pouze pokud jste obětí nebo pokud bádáte v této oblasti. Přístupné mohou být určité informace také pro instituce, které vyžadují bezúhonnost pro jisté funkce. Pravidla jsou opravdu přísná, řada jmen je začerněna, rozsah toho, co je vám poskytnuto, je stanovován individuálně a můžete do svazku pouze nahlédnout. Celý systém nedovoluje, aby se například bulvarizovaly informace ze života známých osobností, aby se veřejně zneužívalo dat a událostí vytrhaných z kontextu.

U nás vlastně ani dnes podobná pravidla na práci s archivy neplatí. Poslední novela zákona o archivnictví je předmětem ústavního sporu. Ještě ani nedošlo k tomu, co slibuje ministr Ivan Langer, a už se ukazuje, jaká rizika s sebou nese volná hra s údaji v archivech Státní bezpečnosti. Někdejší řídící důstojníci Státní bezpečnosti dnes loajálně pomáhají ministerstvu vnitra usvědčit své bývalé pracovníky před soudy. Div se jim za to neklepe po rameni. Včerejší oběti mají výhodu, pokud s nimi měly v minulosti dobré vztahy.

Některá jména jsou dnes vytahována na pranýř jako králíci z klobouku. Není jasné, jestli to povede k lepšímu pochopení minulosti. Možná se zde spíš poskytuje pohodlné alibi většinové společnosti. Nepozoruji, že by výrazně rostl obdiv vůči těm, kteří včerejšímu socialistickému režimu dokázali vzdorovat. Dnes zbožňujeme úspěch a většina by si asi znovu nad chováním disidentů ťukala na čelo. Mnoho se nemluví o tom, že socialismus poznamenal významně také ty, kteří se Státní bezpečností nic společného neměli. Režim měl své metody – výběr na vysoké školy, omezení cestování do zahraničí, rituály poslušnosti. O tom všem si v zadání pro práci nového „Ústavu paměti národa“ nepřečteme nic. Obsese archivy Státní bezpečnosti nemusí vůbec pomáhat pochopit, jak to v našem socialismu většinově fungovalo. Proto tvrdím, že politici nemají co mluvit historikům do jejich řemesla.

Je řada způsobů, jak můžeme pomoci historické vědě. Můžeme posílit prostředky na granty, investovat do stávajících ústavů, zkvalitnit výuku historie na školách. Vytvářejme lepší podmínky pro studium českých dějin, ale nepřikazujme těm, kteří píší o historii, nad čím mají bádat a kam mají dospět. Protože, jak napsal Paul Valéry: „Duch je skutečným duchem jen tehdy, když vane kam chce.“

místopředseda PSP ČR, poslanec za ČSSD