Přehlédneme-li výroky slavných a slovutných o demokracii, pak se o ní dočítáme o leccos – až po citovávaný Churchillův výrok, že demokracie je nejhorší způsob vlády, až na to, že neexistuje žádný lepší. Ostatně již ve starém Řecku se demokracie necenila vůbec a Platón ji měl za vládu lůzy. U nás se k demokracii vyjadřoval Masaryk, měl ji mimo jiné za diskusi, ale zdá se, že se ji nikde nepokouší definovat. Z Peroutkovy obsáhlé studie Co je demokracie - pokud paměť neklame jako v případě pana prezidenta - se lze dozvědět leccos, ale ne to, co je demokracie. (Ženy se k otázce demokracie jaksi dosud nevyjádřily a s tím by mimochodem měla sociální demokracie něco dělat.) Je až s podivem, jak se vlastně chápání demokracie v politologii míjí s její podstatou. Všechno ostatní, s čím se operuje – totiž s politickou a občanskou rovností, pluralismem, petičním právem a dalšími rysy demokracie -, z její podstaty jen vyplývá, ale samo jí není.

Zdá se nakonec, že sice není jednoznačná shoda v tom, co demokracie je, ale všichni se přinejmenším dohodnou na tom, že je to zkrátka vláda lidu, vláda většiny. To by možná mohlo stačit. Jenže nechápání její podstaty vede k představám o demokracii jako všeléku a také k neustálým pokusům demokracii exportovat.

Zdá se být přidrzlé opravovat nebo doplňovat slavné myslitele, ale je-li demokracie také diskuse, musí být dovoleno přijít s vlastním názorem. A ten zní: demokracie není ničím jiným, než metodou přijímání rozhodnutí ve skupině.

Jasné je totiž, že jednotlivec se nemusí dohadovat s nikým a rozhoduje podle své vůle. Dvojice se pak buď dohodne, nebo nedohodne a rozejde se - ať jsou to manželé nebo Česko-Slovensko. Ale ve společnosti už jenom tří občanů vyvstává nutnost hlasování. Tím spíše pak ve spolcích a sdruženích a společnostech podstatně početnějších. Koalice a vlády a parlamentní většiny tak vznikají na základě většinového rozhodnutí občanů s hlasovacím právem. Neboli na základě metody přijímání rozhodnutí ve skupině. Je tedy zřejmé, že sama o sobě demokracie nezaručuje vůbec nic, totiž že přijatá rozhodnutí budou správná, moudrá a celku prospěšná – mohou být také jednoduše přesně opačná.

Podmínkou stability demokracie je ovšem to, že přehlasovaná menšina musí vládu menšiny uznat a respektovat, stejně jako vítězná většina musí své postavení obhájit v příštích volbách. Pokud ti první výsledky voleb neuznají nebo nerespektují anebo ti druzí už nepřipustí další svobodné volby, je s demokracií konec. To platí zejména pro státy rozdělené národnostně, klanově, kmenově, nábožensky – do těchto zemí je demokracie neexportovatelná.

Tyto nutné podmínky pro fungování demokracie se jaksi neberou v úvahu při pokusech o její export do států, jejichž kultura je zcela jiná.

Demokracie má ovšem své často popisované neduhy – například zdlouhavost přijímání rozhodnutí, která vede k tomu, že parlament považují mnozí za ´žvanírnu´. Diktátor ze 17. století Oliver Cromwell oslovil dotud vážené členy parlament slovy postrádajícími noblesu, ne však upřímnost: „Jste nechutně odporní celému národu. Seberte si své cetky, zamkněte za sebou a jděte.“ Rozehnat tu žvanírnu – nebo ji alespoň naučit jednomyslnému hlasování – považovali za svůj úkol diktátoři vždy.

Existuje však daleko podstatnější problém. Jeho rysy byly poodhaleny již koncem osmnáctého století a důsledky zobecnil nositel Nobelovy ceny Kenneth Arrow. Jeho ´teorém nemožnosti´ zjednodušeně řečeno dokazuje, že neexistuje žádný způsob demokratického přijímání rozhodnutí, který by byl logicky konzistentní – neboli, po domácku řečeno, měl vždy hlavu a patu a krok za krokem směřoval k vytčenému cíli. Zvolená většina zkrátka jednou rozhodne tak, ale příště jinak. Dohromady tak narůstá změť zákonů a jejich neustálých novelizací. Zákon o dani z příjmu měl na počátku devadesátých let deset tisíc slov a šedesátkrát se v něm vyskytovalo slovo výjimka. O třináct let později měl osmdesát tisíc slov a slovo výjimka v něm bylo dvěstěšedesátkrát. Ostatně americké daňové zákony mají téměř čtyři milióny slov.

Jako řešení těchto problémů pak veřejné mínění radí, aby do parlamentu byli voleni ti nejlepší a nejschopnější. Je asi pravda, že v parlamentu také zasedají i lidé sobečtí, líní nebo nevzdělaní, ba hloupí, ale je opodstatněné se domnívat, že jich bude ve skutečnosti možná méně než mezi námi ostatními. Problém v množství a kvalitě zákonů je zkrátka jinde. Arrowův teorém dochází k závěru, že konzistentně a logicky se může rozhodovat pouze jedinec. Potvrzují to mimoděk i výzkumy veřejného mínění, kdy je zpravidla prezident toho kterého demokratického státu osobou těšící se největší míře důvěry, zatímco můžeme vědět předem, že poslední v popularitě bude parlament. Prezidenti se rozhodují jako jedinci, a mohou tak jednat pro občany srozumitelně. Demokraticky zvolený parlament to může dokázat jen výjimečně. Měl by to tedy být – a to je to, co z toho plyne a oč tu běží - jedinec, občan, kdo bude rozhodovat o svých zdrojích a o svých výdajích.

To všechno vede k požadavku minimálního státu, tedy nízkého zdanění a omezených veřejných výdajů. Získáme tím pravděpodobně prosperující hospodářství – a navíc se jako vedlejší efekt zbavíme většiny korupce. Sníží to také míru našeho společenského stresu, který ve veřejném prostoru každodenně zaznamenáváme při rozčilování se kdekoho nad kdečím.

Změnu pak může ovšem učinit pouze informovaný volič. Jinak bude slunce svítit na vše při starém.