Extremismus je široký pojem, který hlavně hromadné sdělovací prostředky používají, nadužívají a zneužívají. Jsme kobercově bombardováni extremismem islámským, pravicovým i levicovým, existuje zelený extremismus, extremismus vkusu a tak dále. Existuje také velmi zajímavá odrůda, extremismus údajného boje proti extremismu, jenž je hledán, nalézán dle potřeby. Zkrátka „extremismus“ je svým způsobem krajně ohebný.

Býti extremistou znamená v obvyklém mediálním i politickém diskursu něco velmi temného. Stává se jím zakomplexovaný hospodský křikloun holé hlavy, jenž řve „Sieg heil!“, stejně jako lidovecký předseda Jiří Čunek, jehož nevzdělaný populismus konzervativního katolíka obsáhl „opálené občany a ohně na náměstích“. Ušetřen těžkotonážní nálepky nebývá ani neznámý zelený aktivista či hlasitý ochránce zvířat, jemuž se mu protiví nóbl dámský kožich z norka. Podobné zneužívání pojmů však vytváří logicky jakousi inflaci obsahu, a tak skutečně solidní podhoubí pro růst nových, podstatou skrytějších a možná nebezpečnějších rizik.

Jakpak to? Hodnotící ideologickou visačku málokdy dostane jednotlivec či skupina ztělesňující skutečné společenské nebezpečí. Takové riziko, jež překračuje neuvěřitelně absurdní a odsouzeníhodné hajlování zjevných neonacistů. Děje se tak pro takzvanou „politickou korektnost“, jež občas nabývá olbřímích podob. Nebo kvůli neschopnosti a ziskuchtivosti či neochotě lidí pohlédnout do tváře skutečnosti. Tedy do grimasy našich vlastních pohodlných přetvářek. Například ohledně překonaného multikulturalismu, jejž zpochybnila řada dějů v civilizačně benevolentních zemích, jakými jsou Holandsko, Británie či Švýcarsko.

Je to svým způsobem pochopitelné: jednodušší bývá hledat i ukazovat prstem na snadno identifikovatelné, protože dávno rozpoznané fenomény, než najít sílu nahlédnout jevy zatím málo zřetelné. Takový přístup bohužel přímo vybízí různé zoufalce, aby se k rázným, jednoduchým řešením ohlíželi do minulosti.

Vyspělé pospolitosti by samozřejmě neměly nikdy rezignovat na bohužel nekonečný zápas proti krajnostem v činech. Ale současně dávat nejvyšší pozor na roli vlastních poznávacích metod v této válce. Kriticky reflektovat, zda se v nás nerodí jiná paušalizující klišé. Podobné intelektuální zástěny, zkrátka z filozofie známé „idoly mysli“, proti kterým u radikálů brojíme. – Jelikož i tyto „růžové brýle“ jsou lehce politicky zneužitelné. Vidíme to u některých veřejně činných osob, když s ochotnickým zaujetím vyhlašují nesmiřitelnou válku Dělnické straně, Ku Klux Klanu nebo podobným obskurním organizacím. Před volbami proto znějí slova tvrdší žuly, jimiž mravně pochybné persóny moci – persóna může ostatně znamenat též masku – slibují nové bitvy svaté vojny, po nichž nezůstane z extrémistů nic než popel… Skoro to pak působí, jako kdyby si okrajové živly některé vlivné síly programově pěstovaly k příhodné mobilizaci společnosti. Mobilizovat je přece nejlepší strachem.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6