Už někdy před rokem jsem oceňovala reality-soutěž SuperStar jako velkou příležitost pro talenty, o které se nám v dobách komunismu ani nezdálo. Když jsem před týdnem v politické glose ocenila pokoru jako kvalitu vítězů dvou předešlých řad SuperStar, vysloužila jsem si v některých komentářích čtenářů nálepku „blba, který se může dívat na SuperStar.“ Přiznám se bez mučení, že před chvílí jsem shlédla další večer SuperStar. A to bez výmluvy, že se dívám se svým 14-ti letým synem a tedy kvůli němu. Dívala jsem se zcela sama jen se svou jezevčicí, která nemůže být, kromě nechtěné loužičky, podezřívána z ničeho.
Nebyl to večer zpěvu finalistů. Šlo o večer vyhazovu, tedy vyřazování ze soutěže. Neviděla jsem několik předešlých večerů, tak jsem ani netušila, jak kdo si vedl. Znám jen obecně pravidla soutěže a vím, že vyřazování je na základě ohlasu diváků. Televizní diváci jsou pak svědky svého rozhodování. Svědky svých vlastních emocí, pokud patří k těm, kteří se rozhodování přímo účastní, ale především svědky emocí soutěžících, kteří čekají na ortel bezejmenné poroty.
Pondělní večer 6. listopadu byl o to dramatičtější, že vypadl jeden soutěžící a navíc mladá, sympatická dívenka. Odcházela nejen od svých snů, od svých ambicí, ale především z kolektivu, se kterým se za několik týdnů sžila. A plakala. Jak jinak. Není to lehká situace. Dívají se na to tisíce lidí. A po vyhazovu ještě musí ten „ponížený“ rozuměj hlasováním ponížený, nikoliv zlou vůli či egem, zazpívat. Nevím, kdo z vážených čtenářů by takový okamžik unesl.
Každý z nás, kdo po tomto krásném světě chodíme, chceme najít své místo. Co to je? Chceme dělat práci, která nás baví, chceme mít svou rodinu, chceme vydělávat tolik, abychom se měli dobře, chceme milovat a být milováni. Chceme zkrátka prožít co nejlépe svůj život a užít si všeho, co nám nabízí. Chce to od prezidenta po posledního človíčka úplně každý. Každý den se o to tu lépe, tu hůře snažíme. A když se nám to zrovna nedaří, emocemi vyvažujeme naši představu s realitou.
Právě naše emoce jsou to jediné, co nás dělí od ostatního světa. Zvíře neútočí ze vzteku, kvůli ambicím či z nenávisti, ale kvůli hladu. Napoleonův „lví skok“ při slavkovské bitvě tří císařů bylo krásné živočišné přirovnání, které s emocemi císaře bez rodu nemělo jinak nic společného. Na prahu nového století, které přišlo po nejbouřlivějších lidských emocích století dvacátého, je čas zúročení. Možná i proto na nás přišla reality show.
Smutek, zklamání, snad i vztek, sebelítost a ublížení. To jsou jen očividné emoce, které vidí každý divák vyřazovacího večera SuperStar. Odpůrci reality show jistě v tuto chvíli cedí mezi zuby, že o to nestojí. Odpůrci reality show se ale, pevně věřím, večer 6. listopadu nedívali na televizi Nova. Neviděli tedy spolu se mnou důstojnost odchodu. Odchodu, který je možná důsledkem nespravedlnosti, neobjektivnosti, ale změřitelnosti. Odchodu, který nám všem může ukázat cestu, že naše emoce jsou tím nejcennějším, co máme, pokud nejsou našimi pány.
City nemůže plně ovládat, ale své chování můžeme a měli bychom. Když jsem se tak dívala na subtilní dívenku soutěže, jak statečně přijímá nevyhnutelné rozhodnutí se slovy, že to čekala a že přesto všem děkuje, vzpomněla jsem si na naši politickou scénu v patu. Možná, že přijetí nevyhnutelného by leckterému politikovi slušelo stejně jako důstojný odchod ze SuperStar. Vždyť parlamentní finálová pětka je dost dobrý výkon, za který se nemusí nikdo stydět.
(Psáno pro Česká média)