12.11.2019 | Svátek má Benedikt


SPOLEČNOST: Někdejší antinostalgicum

5.11.2019

Výsledek se dal měřit podle jednoduché rovnice S (satisfakce) = O (očekávání) : R (realita). Čím víc se nalezená skutečnost blížila původnímu snu, o to spokojenější ovšem byl původní snílek. 

Dost jsem se zabýval problematikou návyku na nové prostředí, integraci s širokou škálou dosažených výsledků: od extrému agresivních asimilátorů, předstírajících náhlé pozbytí mateřského jazyka (nezřídka toho jediného, jímž se dovedli vyjadřovat), papežštějších než papež, opičících se po domorodcích, až po opačný extrém zatvrzelých patriotů, kteří šli do exilu s romantickou představou opuštěné vlasti v nerealistické, zdaleka již neexistující podobě. V cizině, s níž se nikdy nesžili, si po zdích rozvěsili tatíčky Masaryky, v tropech se nemohli odtrhnout od malovánky zasněžených Hradčan, své děti nutili hovořit jen původní přivezenou řečí, aby se ztotožňovaly s hodnotami, vzpomínkami pro ně málo relevantními.

Od okamžiku, kdy jsem budování vědeckého socialismu zradil v plné nahotě (takto téměř poeticky zhodnotil můj zločin plzeňský estébák jménem Buřič), rozhodnutí jsem ani vteřinu nelitoval a naopak si náramně liboval. Oněm nepřesaditelným vlastencům v exilu jsem doporučoval předplácet si partajní tisk s čerstvými zprávami o počínání a zlobě mocných, o oblbování a následnému pocitu ponižování národa - Rudé právo jim tak balzámem.

Sixty-Eight Publishers v Torontu, nakladatelství manželů Škvoreckých, k Vánocům 1977 jako svou jubilejní 50. publikaci vydalo můj výběr takových burcujících skvostů s názvem ANTINOSTALGICUM. Kromě hlavního deníku světového formátu Poštovní novinová služba na mou americkou adresu doručovala Tvorbu a Tribunu, zůstal jsem abonentem těchto nádher až do kolapsu normalizátorů.

Takto jsem dával ochutnávat:

Socialistická společnost vyžaduje od jednotlivce mnohem víc, i když někdy v jeho neuvědomělém zájmu. Politické vědomí, které chápeme jako specifický druh společenského vědomí, jako syntetický pojem, má své stupně zralosti, které lze u subjektu postihnout jen v jednotě s jeho praktickou společensko-politickou činností. Od vědomí právního, mravního atd. se liší především svým obsahem, a to jak u idejí, názorů, postojů a představ, tak u potřeb, zájmů, hodnot a norem, jakož i samotnou úlohou, kterou tyto funkce sehrávají ve společenském životě. (Miroslav Vašíček, „Funkce ideálu a politického uvědomění v komunistické výchově,“ Tvorba, 1. září 1982)

Jen tehdy a jen potud můžeme zabezpečovat a dále zkvalitňovat naši současnou vysokou životní úroveň i dosažené sociální jistoty, dokud a pokud budeme důsledně a energicky naplňovat toto základní krédo, tuto alfu a omegu naší budoucnosti na všech pracovištích, ve všech závodech a místech. (Václav Šípek, zástupce vedoucího oddělení ÚV KSČ, jedna věta z úvahy „Avantgardní poslání komunistů,“ Tvorba, 20. ledna 1982.)

Ještě košatější jednou větou větou nás obdařila Jaroslava Heřtová v pojednání „Vědec komunista Ladislav Štoll,“ Rudé právo, 28.června 1982:

Štoll byl k tomu osobností nad jiné povolanou a vykonal tolik pozitivní práce nejen proto, že dobře znal marxistickou teorii, spoluvytvářel naši marxistickou kritiku v meziválečných letech a osobně se přátelil a spolupracoval s jejími čelnými představiteli, ale proto, že byl celým svým založením antidogmatický, že mu byl stejně cizí vulgární sociologismus, ukvapené, zjednodušující ultraradikální soudy i jakékoli projevy revizionismu a oportunismu, že dokázal rozpoznat omyly provázející poctivé hledání od vědomého zatemňování a zkreslování skutečnosti, že rozlišoval lidi, které je třeba získat, od těch, které je třeba porazit.

Stručněji, ne však příliš zručněji se vyjádřil Václav Kvěš, člen korespondent ČSAV a též rektor VŠP ÚV KSČ (Tvorba, 17. února 1982):

Začnu aplikovaným výzkumem. Zastávám názor, že každý kvalifikovaný pracovník aplikovaného výzkumu si musí pro svůj výzkumný úkol zabezpečit základní výzkum sám. Pouze za těchto podmínek se může aplikovaný výzkum svými myšlenkovým podněty, předávanými po výzkumné vertikále směrem nahoru k základnímu výzkumu, účastnit tvorby celkové koncepce rozvoje ekonomiky rozvinutého socialismu.

NAŠE DEMOKRACIE, DEMOKRACIE SOCIALISTICKÁ, JE STONÁSOBNĚ DEMOKRATIČTĚJŠÍ NEŽ VŠECHNY BURŽOAZNÍ DEMOKRACIE, potvrdil Jan Fojtík, hlavní ideolog ve státě (Tvorba, 21. dubna 1982). Ovšem Talent je stranický pojem slovy sovětského autora M.Žarova (Týden aktualit, č. 47, 1971) a správně poznamenává Pavel Pilný z Chrudimi, že Děti skutečně nemohou za to, do jaké rodiny se narodily. Ale tato socialistická společnost vedená komunistickou stranou má právo si vybírat (Tribuna, 31. července 1974). A jak neméně správně oznámila studijní skupina Vysoké školy politické ÚV KSČ v Praze, Je-li u přijímacích pohovorů na naše výběrové školy bráno v potaz také hledisko třídního původu, pak to není nedemokratické, protože je to v zájmu celé společnosti. (Tribuna, 22. října 1975)

Mistři pera, štětce, dláta, tvůrci zvuku, rovněž souhlasí: Rozhodující je světový názor, ten musí mít a nakonec také má spisovatel vždycky. Ale chce-li psát socialistický realismus, musí mít světový názor marxistický, se vším, co k tomu patří, tedy včetně ateismu atd. Historická otevřenost ovšem není ona Garraudyho bezbřehost, ale jde o to, vyčerpat všechny možnosti, abych mohl psát co nejlépe. V tom vidím onu vlastně neomezenost socialistického realismu. (Slova neomezeného spisovatele Petra Jaroše, Rudé právo, 17. října 1981)

I skladatelé přiložili ruku k dílu:

Ustavující sjezd Svazu československých skladatelů se konal v lednu 1978. Jeho průběh plně potvrdil, že hudební fronta se zcela jednoznačně přihlásila k moudré a citlivé kulturní politice strany.

Bylo vytvořeno více než pětatřicet velkých děl, symfonií, písňových cyklů, orchestrálních skladeb. Národní umělec Jiří Pauer komponoval svůj Hymnus komunistické straně.

Svaz československých skladatelů podepsal dohody o vzájemné spolupráci s Čs. lidovou armádou. (Rudé právo, 24. října 1981)

PO STARU SE ŽÍT NEDÁ, Tato skvělá myšlenka státníka Antonína Zápotockého obohatila nesmírně náš život a naši práci. Václav Rubeš vyzval v té době na soutěž kamaráda - slévače Jindřicha Toncara - a vyhrál nad ním. „Jaks to dokázal, Václave?“ chtěli jsme samozřejmě vědět. „Tak já vám to tedy řeknu,“ rozhodl se Václav. „Vzal jsem si větší lopatu na házení písku.“ Neméně zajímavě mluvil o svých výkonech svářeč Karel Doutnáč. (Ze vzpomínek Jiřího Svobody na celostátní konferenci úderníků před třiceti lety, Rudé právo, 17. října 1981).

Exulanti - zarputilí vlastenci ať už z vlny poúnorové či posrpnové, která okusila slast internacionálního objetí, pak měli výtečnou příležitost dočítat se o servilitě, potupné devótnosti svých bývalých spoluobčanů:

Moskva, krása, pro níž se těžko hledá výraz. A ti lidé…“ Chlapsky se zajíkl, v očích slzy: „My se jim charakterem nemůžeme rovnat.“ Myslel stejně jako já, na špínu, kterou jsme v naší zemi lili v r. 1968 na své přátele, zatímco oni nám od r. 1945 oplácejí láskou a pomocí. (Libuše Hájková, Vsetín, Tribuna, 29. listopadu 1976).

Psala mi v červnu známá soudružka, že se jí splnilo největší přání života, vidět sovětskou zemi - a končila slovy: „Kéž by se sovětští lidé v nás nikdy nezklamali.“ Opravdu. I kdyby byli jen ne jeden jediný den pochybovali, že byl nutný jejich zásah, máme co napravovat. (Marie Kratochvílová, Tribuna, 19. srpna 1970).

Takový Makarenko, to byla světová jednička. Nepřekonaný a stále ještě nedoceněný. My jsme se mu zatím ještě ani nepřiblížili. Makarenkovu knihu o výchově dětí v rodině bych dával všem snoubencům jako povinnou literaturu. (Miroslav Boukal, učitel Zvláštní školy, Haló Sobota, 12. září 1981).

Obliba sovětských automobilů ve světě stále vzrůstá. V kapitalistických zemích je po sovětských vozech pro jejich kvality a provozní spolehlivost velká poptávka. (Haló Sobota, 14. listopadu 1981).

Kdo z nás si uvědomí, o co by se zvýšila životní úroveň sovětských lidí, kdyby nezištně nepomáhali všude, kde jejich pomoci potřebují? (Emilie Moravcová, Chrudim, 30. prosince 1981).

My Češi máme dostatek možností číst i slyšet ruský jazyk. O tom všem se studentům v kapitalistických zemích ani nesní. (Vděčný student Ivo Koudelka v článku „Ruština ve světě“, Tribuna, 5. listopadu 1975.)

Nikdy jsme neskrývali, že se chodíme do Moskvy učit. Jasně to řekl Klement Gottwald ve své první parlamentní řeči roku 1929: „My se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk…“ Myslím, že jsme zase tak špatnými žáky nebyli. (František Kudrna, redaktor či dokonce šéfredaktor Tribuny, 6. února 1974).

Taková kanonáda aby tlumila nostalgii patriotického exulanta úpícího někde v australské poušti. Ale i tam se mohl o světě dozvídat víc, než národ zanechaný v péči normalizátorů. Tomu se dostávalo informací typu že V New Yorku spí na ulicích v létě zimě třicet šest tisíc bezprizorních houslistů. (Z pozorování Ivana Brože v Tvorbě, 26. května 1982.) Dušan Rovenský, dopisovatel Rudého práva, z téhož New Yorku 10. července 1982 informoval takto: Otočíš se a vidíš řadu mrakodrapů. Každý z nich má jméno monopolu nebo velké banky. Chrysler, Panam, RCA, Rockefeller, Chase Manhattan Bank. Vzájemně se předhánějí v honosnosti, třpytem skla, mramoru a kovu a soutěží v tom, jak ukazují moc monopolu, který v nich sídlí.

Ve Slovníku spisovné češtiny z roku 1978 jsem si nalistoval slovo „monopol“ a dozvěděl se: Výsadní ekonomické postavení, výhradní právo na suroviny, výrobu nebo prodej něčeho, ovládání výroby nebo odbytu v určitém odvětví. Že by tedy Chrysler ovládal automobilové odvětví a Japonci by nebyli? Že je RCA, ale není Sony či Sanyo?

Rovenský též přesvědčivě vysvětlil bídu, vražednost, rasismus a bydlení na Bowery.

Taková kanonáda po řadu let dovedla přispět ke značné ignoranci, ba i masivnímu hloupnutí nemalé části veřejnosti. Tak nám například potvrdila Otilie Hájková z Malých Žernosek v Tribuně, 2.září 1981: Děsivé USA: Musí být děsivé vládnout v zemi, kde vlastní lid stojí proti prezidentovi.

- - -

Když jsme se v devadesátých letech začali znovu objevovat v rodné zemi, domorodci na nás mnohdy dělali dojem mimozemšťanů. Sice stejná řeč, ale jiný druh myšlení, jiné uspořádání hodnot, priorit, což ovšem způsobila radikálně odlišná životní zkušenost. Občasné uvědomování si své ignorance vedlo nejen k pocitům vlastní neadekvátnosti, ale občas též k chlapácky zdůrazňovanému sebevědomí, že „to my máme taky“.

I když podstatná část národa si troufla ignorovat ideologické bláboly režimu, i na ní ulpěla, vstřebala se ona všudepřítomná verbální rozvláčnost, ukecanost - jedna věta na tucet řádků. Jeho siamským dvojčetem byla i mlhavost, absence konkrétního - čili vono se to pak ňák udělá. A nelze se divit, však vágnost ochraňovala před odpovědností, donuťte přelud, aby zaplatil účet! V řeči si domorodec zvykl na berličky typu Já myslím a zejména ono tolik populární Prostě. (Berličkami je angličtina, aspoň ta americká, až zoufale zaplavena. Stačí si poslechnout - a velmi často si odtrpět - interview s nějakou celebritou, zejména v oblasti sportu a zábavy, a počítat, sledovat, zda se dotyčným povede pronést souvislou větu , která by nebyla zaplevena onou you know prázdnotou.)

Tedy my, občasní navrátilci, většinou jen návštěvního typu, generalizujeme, vadí nám závist a oportunismus domorodců, trápí nás a lamentujeme nad jejich nedostatkem zábran nedodržet slib, dané slovo - zkrátka, jejich nesolidnost. Ale byli jsme kdysi jiní? Přece lež, přetvářka se nám staly přirozeností, ochranou a pokud možno zárukou přežití. V komunistické totalitě jsem žil, proplouval, denně lhal jen jedenáct let a ty bohatě stačily, aby se přetvářka stala mým samozřejmým, neodbytným druhem. Trvalo mi téměř celý rok odvykání na Západě, než jsem se dovedl zbavit někdejší nutnosti, která se v nových podmínkách stala nectností.. Podobná to zkušenost kuřáka zbavit se svého zlozvyku.

Jak ale detoxifikovat celé národní společenství? Chce to čas, který nás ovšem všechny dřív nebo později zabije. Momentálně každý pátý občan volí komunisty. KSČM má víc členů než všechny ostatní strany dohromady. Nedovedu si představit, že by intolerance, nenávist z těchto lidí zvláštního ražení byla vyšuměla. Pokud se návrat k rudému veslu a žezlu povede, znovu se třeba vyrojí bataliony ideologů, vykladačů té jediné pravdy, zrodí se nové antinostalgicum.

K O N E C



Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.