Profesoru Piťhovi se nemohlo dostat lepšího potvrzení oprávněnosti jeho obav
Když americký spisovatel Ray Bradbury ve své utopické vizi Fahrenheit 451 líčil svět, ve kterém vlastnictví knih je hrdelním zločinem a požárníci požáry nehasí, nýbrž naopak spalují domy provinilců, také mu mohl kdekdo předhazovat, že vidí budoucnost příliš černě a šíří poplašné zprávy. Vlastně se dnes musíme divit, že ho nějaký požárnický syndikát nežaloval - snad proto, že ta vize byla v padesátých letech ještě příliš fantaskní, než aby se dala brát vážně.
Když americký kazatel David Wilkerson v sedmdesátých letech prorokoval pád železné opony, zánik Sovětského svazu, sňatky homosexuálů a pronásledování křesťanů v USA, také to připadalo leckomu jako náboženské blouznění trochu popleteného, ale celkem neškodného snílka. Jen ať si klidně káže ty své fantasmagorie, Amerika je přece země svobody a každý tu má právo svůj názor vyslovit nahlas – aspoň tehdy to ještě platilo.
Když český kněz ve svém kázání extrapoluje současný vývoj v Evropě a vychází mu z toho budoucí vláda homosexuálů a děti odebírané rodičům pro nekorektní výchovu, je z toho hned oheň na střeše a trestní oznámení feministické lobby. Svoboda slova? Ano, ale jen pro správné názory, to jest pro ty naše! Ty ostatní je nutno skandalizovat, kriminalizovat, zkrátka umlčet! Profesoru Piťhovi se nemohlo dostat lepšího potvrzení oprávněnosti jeho obav, než jsou nenávistné ohlasy na jeho varovná slova.
Vývoj „boje za rovnoprávnost menšin“ je vcelku předvídatelný. Nějaká minorita, které vadí právě její menšinovost, začne se domáhat většího prostoru pro svou odlišnost. Začne se zviditelňovat, svoji odlišnost demonstrovat, například „pochody hrdosti“. Takové spektakulární akce vždycky spolehlivě přitáhnou pozornost médií, která dotyčnou menšinu ochotně prezentují veřejnosti, čímž se jí dostane náležité popularizace. Její sebevědomí vzroste, takže se vytasí s dalšími požadavky a nároky. Jen aby byl od nich klid, většina zpravidla ustoupí. Tím ovšem křiklouny neuklidní, naopak je povzbudí k větší aktivitě, neboť se potvrdilo, že jejich salámová taktika opravdu funguje. Že homosexualisté (rozlišujme od homosexuálů, kteří takové ambice nemají) nikdy nebudou usilovat o vstup do vlády? A netvrdili náhodou totéž o adopci dětí, když se domáhali registrovaného partnerství? A jestliže mohou být ve vládě piráti, proč by tam nemohli být oni? To by přece byla jasná diskriminace!
Ani odebírání dětí rodičům není žádný propagandistický strašák. To je už současná krutá realita nejen v Norsku nebo Anglii. I v Česku je ročně odebráno rodičům kolem tisíce dětí z nejrůznějších důvodů. Podle Istanbulské úmluvy k nim však přibudou další, např. odpor rodičů proti správné multigenderové výchově, takže se dá očekávat, že to číslo se nejspíš zněkolikanásobí. Jak by ne, když z umisťování dětí do náhradní péče se dá udělat tak výnosný byznys jako třeba v Norsku.
Neustálé ústupky tlaku LGBT lobby nejsou pokrokem, nýbrž cestou do pekel. Heslo „rovná práva“ je sice krásné, ale rovnost nikdy nemůže být absolutní. Tak třeba naši nevidomí spoluobčané mají zajisté stejná občanská práva jako všichni ostatní, ale malíři, šoféři, piloti ani chirurgové z nich nikdy nebudou. Je to snad diskriminace? Naštěstí mají sami dost sebekritičnosti, aby se do profesí vyžadujících dobrý zrak nedrali. Nenechme si tedy proboha od nikoho diktovat uznání absolutní rovnosti a smazání veškerých odlišností, kterými jsme přirozeně vybaveni. Zejména pak nedopusťme devalvaci přirozené rodiny, která je základní reprodukční jednotkou lidské společnosti, nikoli pouze jedním z možných a rovnocenných genderových seskupení.