Neviditelný pes

SPOLEČNOST: Nekamenujme proroky

18.4.2022

Již v kmenovém uspořádání dodržovali lidé určitá pravidla, která zajišťovala jejich existenci a přežití. Pokud se objevili jednotlivci s nápady, které znamenaly určitý pokrok (nejen technický), byli přijímáni s pochopením a s podporou. 

Pokud se objevili ovšem jednotlivci či skupiny lidí přicházející se změnami společensky problematickými, nebyli vždy přijímáni s pochopením a s porozuměním. Leckdy jim mohlo jít dokonce o život – odtud ono známé „nekamenujte proroky“. Prvními historicky doloženými a úspěšnými proroky byli nesporně Abrahám a Mojžíš. Neboť o nich bylo známo, že hovořili přímo s Bohem. 

Tehdy proroci nepředpovídali vzdálenou budoucnost, leč byli prostředníky mezi lidmi a Bohem. Jejich vize (zejména popis Ježíšova pozemského života) obsahuje Písmo. Konec konců i jeho smrt je v mnohém vysvětlována jako naplnění Písma, tedy prorockých předpovědí. Při zatčení v Getsemanské zahradě řekl Ježíš: „Toto všechno se však stalo, aby se splnilo, co napsali proroci.“ Proto je pro mnohé z nás Ježíš vrcholem a korunou všech proroků, jakkoli toto přesvědčení nikomu nevnucujeme. K němu musí dospět každý sám. 

Avšak odtud se dostalo označení prorok i do našich životů, jakkoli nesmíme proroky spojovat s věštci. Ti jsou zcela jinou kategorií. A tak v době moderní píše Vítězslav Hálek ve svých Večerních písních v roce 1879 tento verš:

Nekamenujte proroky!
Neb pěvci jsou jak ptáci:
kdo hodil po něm kamenem,
k těm víc se nenavrací.

Hálkovy verše zaujaly natolik skladatele Bedřicha Smetanu, který nám zanechal cyklus „Večerní písně“, v němž jednou z pěti skladeb je ona s názvem „Nekamenujte proroky“. A když v roce 2013 hledal Zdeněk Mahler název pro svoji životopisnou knihu o Bedřichu Smetanovi, zvolil pro ni titul „Nekamenujte proroky“.

Pro nás jsou proroky i básníci, lékaři, umělci a také vizionáři. V Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné jsme jimi doslova obklopeni. Vizionářem byl MUDr. Jan May (1869-1931), jemuž vděčíme za první konkrétní kroky k založení Lázní Skalka v roce 1902. Prorokem byl nesporně i čeladenský básník Josef Kalus, který doslova přilákal do Čeladné řadu význačných malířů, spisovatelek a literátů. Není to tak dávno, kdy jsme v Čeladné znovu otevřeli zrekonstruovaný Památník Josefa Kaluse v budově bývalé školy, ve které Josef Kalus devatenáct let učil. Některé básníkovy verše si mohou vyslechnout klienti a návštěvníci Beskydského rehabilitačního centra ze zařízení umístěného nedaleko jeho busty (kopie díla sochaře Jana Knebla) v Lázeňském parku. Prorocké poselství nám již po desetiletí posílá náš krajan Albín Polášek (1879-1965) svojí úžasnou sochou „Strůjce svého osudu“ z roku 1907, jejíž kopie stojí nedaleko busty Josefa Kaluse (1855-1934).

K pobytu hostů v lázních a v zařízeních jim podobných patří i léčivé prameny. V roce 1889 koupili původní statek na místě dnešních lázní manželé Klaudie a Ferdinand Brázdovi. O dva roky později si Ferdinand Brázda (1840-1896) šel odpočinout na trávník za statkem – sužovaly ho již řadu měsíců bolesti žaludku. V trávě si všiml malého pramínku vody a nad ním, jakoby se vznášela Panenka Marie. Voda z náhle se objevivšího pramínku nakonec Brázdův neduh kupodivu vyléčila a zvěst ta se rozkřikla mezi místními. Nakonec „zázračný pramen“ vysvětil místní farář Josef Brázdil a letní host Brázdových, stavitel Emil Christoph nechal nedaleko pramene postavit kapli zasvěcenou Blahoslavené Panně Marii. V roce 2002 dostala kaple nový zvon „Richard“. Podstatnou částku na jeho pořízení věnoval slovenský zpěvák Richard Müller, který se zde úspěšně léčil.

MUDr. Jan May nechal později pramen upravit a pojmenoval ho pramenem Ferdinandovým, nikoli na počest císařovu, ale na počest sedláka Ferdinanda Brázdy, který s pokorou přijal tento dar.

25. října 2013 jsme vedle rybníčku na počátku Lázeňského parku zasadili STROM LIDUMIL. Stal se jím vzrostlejší javor, který je k tomuto datu příslušný dle keltského kalendáře. Jenže onen den je také rodným dnem doktora Jana Maye, známého mimo jiné i přídomkem LÉKAŘ LIDUMIL. Čímž jsme veřejnosti vyslali signál, že formy filantropie a mecenášství jsou důležitými hodnotami našich životů.

K historii lázní patří také desítky přátel Josefa Kaluse, s nimiž se básník setkával právě v Lázních Skalka. Přijížděli sem malíři Jan Michna, Jan Knebl, Břetislav Bartoš, Ferdiš Duša, Leopold Parma a mnozí další. Originály obrazů některých z nich jsou dnes k vidění i v lázeňské Galerii MB (Malířů Beskyd). Spisovatelé Vilém Mrštík, Edvard Sokol, František Karas, Sokol-Tůma, František Karas, Karel Kálal, Metoděj Jahn, také pak spisovatelky Růžena Svobodová, Božena Benešová a jiní. Ateliér v lázních měli malíři bratři Alois a Bohumír Jaroňkové. Často nechyběl i profesor petrohradské konzervatoře Hynek Vojáček či rodák z nedalekých Hukvald hudební skladatel Leoš Janáček a občas se v lázních objevil i houslový virtuos Jan Kubelík.

Mnozí z těch jmenovaných, kteří patří neodmyslitelně k historii dnešního Beskydského rehabilitačního centra, by pravděpodobně protestovali, kdybychom je nazvali veřejně proroky. Ačkoli jimi byli a jsou, protože to byli právě oni, kdož přispěli k neuvěřitelnému fenoménu tohoto zařízení.

A nyní si představte, že bychom měli „jít s módou“ a hledat v jejich životě různá drobná selhání a začít bořit jejich sochy či pálit jejich obrazy a literární díla. Samozřejmě, že bychom možná našli v jejich životech nějaké „kádrové kaňky“, jimiž bychom svá nihilistická šílenství zdůvodnili. Za chvíli by na tomto krásném místě na jižním svahu vrcholu Skalka nezbyl kámen na kameni.

Americký spisovatel Raymond Douglas Bradbury (1920-2012) popsal v roce 1953 ve svém utopickém románu 451 stupňů Fahrenheita svět, v němž je zločinem vlastnictví knih a hasiči nehasí domy provinilců, nýbrž je spalují. Sám autor svého času prohlásil, že se tento jeho román „týká světa odcizení lidí skrzevá média, jaký by se mohl vyvinout za nějakých čtyřicet či padesát let“. Nakonec cenzura vedla k úplnému zákazu psaného slova a rebelové se učili poklady literatury a filozofie nazpaměť. Nepřipomíná vám to něco? A konec konců, když před padesáti lety prorokoval americký křesťanský kazatel a evangelista David Wilkerson (1931-2011) pronásledování křesťanů v USA a sňatky homosexuálů, byl považován za neškodného snílka.

Žijeme v krásné zemi a mnohá dědictví těch, kteří ji dotvářeli před námi, jsou výzvou k pokračování. Važme si jejich odkazů a rozmnožujme je. Třebas jen tím, že nedovolíme zneuctít památné i drobné činy těch, kteří zde žili před námi. I kdyby tisíckrát došlo k jejich „oficiálnímu“ přehodnocení. I kyvadlo času se jednou vrátí do výchozí polohy. Takže „nekamenujme proroky“. Nikdy se to lidstvu nevyplatilo.



zpět na článek