Nedlouho po listopadovém převratu si začíná společnost uvědomovat citelné nedostatky ve výkonu státní správy naší republiky. V počátečním období bychom byli sotva mohli očekávat uspokojivý výkon tohoto aparátu převzatého od komunistického režimu, který právě zde kladl mimořádný důraz na naprostou politickou konformitu jeho pracovníků, přičemž kvalita práce následovala až na dalších místech. V dalším průběhu se však situace nelepšila. I když hlavní část kritiky jejího výkonu se zabývá především korupcí, objevují se v poslední době čím dál tím více chyby způsobené zřejmě nedostatečnou péčí o její efektivní využívání včetně nedostatků v kvalifikaci tohoto aparátu, které, ač nemusejí být způsobeny snahou se obohatit, vedou ke značným národohospodářským ztrátám, a co je ještě horší, ke ztrátě důvěry občanů v jejich stát. Situaci v české státní správě hodnotila řada domácích i zahraničních zpráv a studií. Analýza aktuálního stavu veřejné správy, připravená Ministerstvem vnitra v říjnu 2011, mj. konstatuje následující nedostatky:

- neexistence právního rámce práv a povinností úředníků státní správy;

- nadbytečná byrokratická zátěž;

- nízká úroveň horizontální koordinace výkonu státní správy;

- neexistence osobní odpovědnosti;

- neflexibilní vnitřní struktura zaměstnanosti ve státní správě, vývoj počtu zaměstnanců v ústřední státní správě a personální nestabilita a přílišná politizace ústřední státní správy.

Studie národní integrity, kterou vydala Transparency International ČR roku 2011, konstatuje, že úředníci jsou ve všech ohledech závislí na politickém vedení svých institucí a že státní správu charakterizuje individuální i kolektivní neodpovědnost.

Obdobným problémům, byť ne vždy ve stejné intenzitě, čelily zřejmě postupně všechny demokratické státy. Rozhodly se proto podřídit své státní služby zákonu, jehož cílem je eliminovat nedostatky a optimalizovat činnost administrativy. Novým prvkem je v nich zejména zabezpečení politické nezávislosti jejích pracovníků formou vytvoření institutu ředitele úřadu (státního tajemníka) s odpovědností za personální otázky, organizaci a řízení úřadu. Tito ředitelé pak podléhají celostátnímu orgánu pro řízení státní správy (např. generálnímu ředitelství státní správy s generálním ředitelem státní správy v čele). Zákon tohoto druhu mají dnes všechny členské země EU kromě České republiky. Česko jej sice v r. 2002 přijalo, jeho účinnost však byla neustále odkládána, takže není účinný dodnes. Hlavní roli zde zřejmě zatím hrála klíčová premisa českého suverenismu, že co je z Unie, je špatné, a že je třeba od ní udržovat co největší distanci. Na sítích najdeme také silnou kritiku podřízení výběru pracovníků (kromě malého počtu pracovníků na politických místech a technického a pomocného personálu) orgánům státní správy. Politickými funkcemi by měly být jen náměstek ministra zodpovědný za strategie a koncepci (koncepci konkrétní politiky úřadu), tiskový mluvčí resortu, šéf kabinetu ministra a maximálně dva poradci. Všechny ostatní pozice jsou a musí být apolitické. Oponenti tohoto řešení tvrdí, že ministr bude muset zápasit s pracovníky, kteří pro dané úkoly nevyhovují. To ovšem není pravda. Pracovníci budou přijímáni cestou výběrových řízení, kde v komisích budou zastoupena i vedení úřadů. A důležité je, že takto bude prakticky eliminována možnost obsazování funkcí podle stranické příslušnosti ministra či vedoucího úřadu na úkor odbornosti kandidátů, což je také spojeno se zbytečnými přesuny pracovníků v případě změny vlády nebo i jen osoby ministra. Neméně důležitá je i eliminace možnosti obsazovat místa osobami blízkými, opět bez ohledu na jejich kvalifikaci. Ministr samozřejmě neztrácí své právo ukládat úkoly pracovníkům svého úřadu a hodnotit jejich plnění. Reformou však získává předpoklady, že úkoly budou plněny optimálně.

Je třeba si dále uvědomit, že reforma povede nejen k vyšší odborné kvalitě výsledků činnosti státní správy, ale že by měla i podstatně omezit možnosti korupce.

Depolitizace státní správy je zřejmě nejdůležitější, nikoli však jedinou součástí reformy. Zákon musí zabezpečit dostatečnou transparentnost a objektivnost procesů vyhledávání, výběru a přijímání pracovníků a výběrových řízení vedoucích k jmenování vedoucích pracovníků, objektivní systém hodnocení pracovníků a jeho dopadu na jejich pracovní postup, jednotný systém vzdělávání pracovníků, objektivní a motivující finanční ohodnocení pracovníků včetně motivace vysoce odborně zdatných pracovníků pro setrvání ve státní službě, ochranu pracovníků před osobně nebo politicky motivovanou šikanou včetně ochrany těch, kteří upozorní na protiprávní a neetické jednání, stanovení a vymáhání odpovědnosti za výstupy včetně hospodaření s veřejnými prostředky. Je také třeba stanovit jednotný výklad a dohled nad vynucováním zákona. A last but not least je nutno vyčíslit finanční náročnost provádění zákona. Mimořádně citlivým problémem pak bude řešení otázky, kdo má jmenovat generálního ředitele státní služby. Vláda v demisi navrhuje jeho jmenování prezidentem republiky, což se zejména ve světle posledních politických událostí nezdá být optimálním řešením. Soudím, že by k tomu měl být požadován souhlas vlády nebo Senátu.

Domnívám se, že potřeba zákona tohoto druhu je ve světle uvedených argumentů nesporná. V tuto chvíli není dosud jasné, v jaké legislativní formě bude přijímán. Řada odborníků upozorňuje, že dosud stále neúčinný zákon je kvalitní a koncepční a že stačí jej novelizovat tak, aby jeho zavedení bylo postupné a nedošlo tak k zabetonování současného personálního obsazení ministerstev. Hlasy z politických kruhů však naznačují, že se spíše bude jednat o nový zákon.

Konečnému znění je nutno věnovat maximální pozornost i s vědomím, že ani optimální text nezaručí bezchybný chod administrativy, pokud bude vystaven u nás dosti obvyklým snahám o jeho obcházení a využití / zneužití všech nedokonalostí v jeho formulacích – a takové nedokonalosti jsou nutně přítomny v každém textu. Proto je nutné co nejvíce takových míst identifikovat a eliminovat. Tomu samozřejmě neprospěje dvojitá časová tíseň, v níž se tento proces bude odehrávat. Především máme pouze 2 roky na konečné přijetí účinného zákona, jehož přijetí bylo podmínkou našeho vstupu (!) do EU. V opačném případě můžeme zapomenout na veškeré dotace z rozpočtu EU na léta 2014 – 2020. Všimněme si adjektiva "účinný", jež říká, že nebude akceptován žádný narychlo sešitý a požadavky nesplňující paskvil. Zodpovědnost za tuto situaci plně dopadá na hlavy partajních politiků, které při vyslovení požadavku depolitizace administrativy jímá děs.

Druhou časovou tíseň vytváří požadavek prezidenta ČR, aby návrh zákona byl přijat v prvním čtení; toto schválení k dalšímu projednávání činí podmínkou jmenování nové vlády. Jedním z motivů tohoto požadavku je snad snaha o urychlené odstartování schvalovacího procesu a jako takový jej mohou akceptovat lidé vybavení dostatečnou mírou pragmatismu, kteří budou ochotni přehlédnout, že Ústava prezidenta k takovýmto krokům neopravňuje. Druhým, a to velice trapným motivem, je skutečnost, že přijetí zákona by prý mohlo "vyřešit" problém pozitivní lustrace jednoho významného uchazeče o vládní křeslo. Tyto okolnosti by nás v normální situaci měly vést k podpoře odmítnutí tohoto postupu, jenže následky by byly mnohem horší. Přineslo by další růst nekompetentnosti a zkorumpovanosti státní správy a stalo by se další fází odsunu Čechů z Evropy, trvajícího již dlouhou řadu let. Pokus o přesnější stanovení délky této řady by však vedl k diskusi, jež není cílem této stati.

25.1.2014