Před pár dny vzrušilo veřejnost provolání vedení města Nový Bydžov. Po znásilnění mladé občanky města, zřejmě místními cikány, pohár trpělivosti přetekl. Ačkoli u znásilnění bylo asi více lidí, ve vazbě je pouze hlavní viník. Ti, kteří přihlíželi, jsou na svobodě, píše se v prohlášení, k jehož autorství se hlásí především starosta Nového Bydžova Pavel Louda. Jde zřejmě o muže úctyhodného, neboť je starostou již v pátém volebním období.

Dovolte mi na chvíli odskočit nějakých více než šedesát let zpátky. V obci, ve které jsem kdysi bydlel, se dodnes udržuje kult policajta Důra. Pan Karel Důr byl policajtem prvorepublikovým a když mu scházel rok do důchodu, vyhodili ho komunisté z práce, kterou miloval. Přesto, že Karel Důra sloužil naposledy v roce 1949, každý v oné obci i dnes ví, kdo to byl pan Důr. Proč? Inu, šlo o muže, který nejen ctil zákon, ale uměl vždy najít citlivá a často i nevšední řešení. Jeho poslední služební zásah je shodou okolností spojen právě s cikány.

To bylo v době, kdy jsme jim ještě nezakázali zákonem kočování a kdy jsme se nesnažili je za každou cenu přizpůsobit našim zvyklostem, naší kultuře a „správnému chování“. To bylo ještě pár let předtím, než jsme (jako stát) všem cikánským rodinám zabrali zlato, šperky a jiné cennosti s poukazem na to, že jsou nezodpovědní a že by s takovým majetkem neuměli hospodařit.

Nu a tehdy do vesnice přijeli cikáni. Z maringotky, tažené dvěma páry koní, postupně vyskakovali mladší i starší cikáni a než maringotka zastavila na vybraném místě u řeky za obcí, přibíhali na toto místo mnozí z nich s nějakou tou slepicí či husou. Ve vesnici zavládla nevole a ženské si vyšláply na Karla Důra. Ne, nenadávaly mu, věděly dobře, jak to chodí. Jen chtěly, aby něco udělal.

Policajt Důra nikdy nikomu neřekl, že ebenově černé vlasy zdědil po svém cikánském pradědečkovi, jehož hrob se nacházel někde na neznámém místě v Uhrách. Ovšem ani tento fakt nemohl ovlivnit jeho vrozený (a také naučený) smysl pro spravedlnost. Pouze nehodlal vtrhnout do cikánského tábora, prostřílet maringotce pneumatiky a zrekvírovat majetek jejím obyvatelům jako náhradu za tři husy a šest slepic, jak mu radil nový horkokrevný kolega, který mu byl nedávno přidělen.

Karel Důra si dal do kapsy dva paklíky tabáku, vyčistil dýmku, služební zbraň uzamkl do trezoru a k večeru se vydal procházkou k cikánskému táboru. Tam rozpoznal neomylně mezi vzrušeně debatujícími muži jejich předáka, gajdu. Sedli si spolu k ohni, z něhož krátce předtím dvě cikánky sundaly opékající se slepice. A tak si oba muži povídali o všem možném. Oba dva znali svůj úkol. Karel Důra potřeboval, aby se již neztratila žádná slepice a cikáni aby odtáhli jinam. Gajda potřeboval ochránit svoji tlupu před neúměrnými tresty, které by mohly znemožnit její přežití nastávající zimy. A tak oba muži povídali a v táboře zavládl dočasný klid, neboť nikdo nevěděl, co ten četník, který přinesl jejich gajdovi dva pytlíky tabáku, bude vůbec chtít. Dobrým znamením bylo, že četník neměl zbraň a že vypil několik kalíšků pálenky. Už bylo blízko k půlnoci, když se Karel Důra rozloučil. Gajdovi se chvíli předtím svěřil s tím, co ho momentálně tíží. Dopoledne prý přišel z okresu přípis, že se připravují nějaké vojenské manévry a četnické stanice dostaly za úkol během 24 hodin zrekvírovat všechny koně, které nebylo bezprostředně třeba pro podzimní zemědělské práce. Ráno ve čtyři hodiny se Karel Důra na toto místo vrátil. Po ohništi zde nebylo ani památky a po cikánech pochopitelně také ne.

Teď může někdo namítnout, proč přicházím s touto historkou, když neobsahuje vůbec žádné řešení čehokoli. Jistě. Během uplynulých šedesáti let jsme problematiku soužití s cikánským etnikem nejprve zastrčili pod totalitní pokličku. Nadělali jsme tím pochopitelně více škody než užitku. S nabytou svobodou se dostalo svobody i cikánům. Svoboda není dělitelná. A všechno, co bylo pod pokličkou, vybublalo na povrch. I to dobré, čehož bylo a je bohužel méně, ale i to zlé, které se začalo geometrickou řadou rozšiřovat. A tak se od roku 1989 velice umocnil problém našeho soužití s cikány.

Neřešili jsme ho, protože tento problém nemá řešení v tom, že se udělá několik bodů vládního usnesení. To je nesmysl. O zvěrstvech holocaustu není pochyb, přesto se i dnes nacházejí zastánci názoru, že holocaust je výmysl. O nelidskosti a agresivitě severokorejského režimu není pochyb, přesto se našlo dost českých komunistů, kteří se dívají na jejich nedávný dělostřelecký útok vůči jihokorejcům s porozuměním. Takže nechtějte prosím v tomto složitém světě najít jednoznačné a dokonalé řešení cikánského problému. Hledáním něčeho takového oddalujeme vše, co by mohlo situaci zlepšit.

Ano. Cikáni jsou problematickým, složitým a těžko přizpůsobivým etnikem. Využívají nás, parazitují na sociálních dávkách a jiných vymoženostech, v poslední době stoupá jejich podíl na všeobecné kriminalitě, holdují alkoholu, drogám (sice stejně jako gadžové, ale jsou více vidět), jsou nevzdělaní, nepřizpůsobitelní a nezaměstnatelní. Ještě něco špatného? Ano. Vysedávají na lavičkách, smějí se nám a nepracují. Pochopitelně ne všichni, zkuste se přijet podívat na činnost občanského sdružení Liga do Bruntálu. A budete žasnout, jací jsou také cikáni.

Abychom mohli všechno hodnotit objektivně, musíme si také poctivě říci, co cikáni nedělají. Nepodvádějí na daních, nesedí v různých správních radách a neberou bezpracně miliony, neuzavírají účelové koalice za účelem získání podílu na moci a na státních penězích. Nenapadlo je dodávat předražený internetový projekt ministerstvu školství, ani nechtějí za drahé peníze rozvážet maturitní otázky školám. Jejich právnické kanceláře nezískávají lukrativní a záměrně předražené státní zakázky, ani nejsou vinni tím, že tato země má více než bilionový dluh. Nepodílejí se na všudypřítomné korupci a dokonce nemohou ani za to, že již dvacet let produkují „nejlepší muži a ženy“ tohoto národa, sedící ve dvou komorách, stovky legislativních zmetků v podobě zákonů nesčetněkrát novelizovaných a opravovaných. Cikáni také nezpůsobují tisíce smrtelných dopravních nehod, z nichž mnohé jsou výsledkem arogance a papalášství.

Také nebylo nikdy publikováno, že by cikán chtěl uplatit policistu, že by odkládal děti do babyboxů nebo že by nějaká cikánka jako účetní (školy, firmy, organizace aj.), zpronevěřila jeden, dva, tři či deset milionů korun. Tohle všechno tedy cikáni nedělají a kdybychom měli napsat vedle sebe do dvou sloupců neřesti cikánského etnika a neřesti majoritní společnosti, byli by na tom cikáni rozhodně lépe. Což ovšem neznamená, že by je to omlouvalo. Nebo že bychom jim z tohoto titulu měli něco odpouštět. Nikoli. Jen je třeba si všechny záležitosti srovnat tak, aby vše bylo patrno. Přitom na cikány nadáváme asi tak třikrát víc než na opravdové škůdce této společnosti.

Cikáni jsou nám svou existencí velice prospěšní, protože my na ně fasujeme dost peněz. Také jim vděčí za svou existenci různí zmocněnci či ministři pro lidská práva. Stále jsme totiž ještě nepřišli na to, co veřejně hlásá pan Roman Joch, že otázka dodržování lidských práv nemůže být záležitostí pověřeného úředníka a jím spravovaného úřadu, ale že jde o způsob myšlení a jednání každého z nás. Proto také ještě nikdy nic vládní zmocněnci pro lidská práva nevyřešili. Je to stejně iluzorní, jako když věříme tomu, že problémy neziskového sektoru vyřeší Rada vlády pro NNO. Ale její existence je součástí dědictví po každé vládě, takže se mýtus přenáší. Podobně je tomu i s lidskými právy, kam řadíme i otázku cikánskou.

A tak například pan ministr Pecina svého času odklepl necelé dva miliony na projekt Úsvit v Chánově. Panu ministrovi bych to nevyčítal, oni mu řekli, že to bude pro Chánov dobré, a on tomu v dobré víře přitakal. Pan Kocáb přišel nedávno s drahým a naprosto nesmyslným projektem Gypsy Spirit. S mnoha nesmyslnými projekty přišla svého času i Džamila Stehlíková, jakkoli její usilování nepostrádalo jisté potřebné zarputilosti, ale to bylo bohužel vše. A když již nikdo nevěděl kudy kam, začalo se i ve vládě, bohužel, diskutovat pouze o památníku v Letech. S veškerou úctou k protektorátnímu utrpení našich cikánských spoluobčanů, šlo (a stále jde) o manévr tak trochu zastírající pravou podstatu věci.

Všichni vědí, že nic neřeší, a všichni se tváří, že to bude dobré, abychom mohli říci, že něco děláme. A tak to tu vedeme již dvacet let. Takže na cikánech vyděláváme i takto. Navíc oni nám ty zneužívané dávky vracejí tím, že je utrácejí v hernách a my s tím již řadu let nic, ale vůbec nic neděláme. Peníze totiž nesmrdí.

Mimo drahých a nesmyslných projektů máme ještě příklady „správných politiků", kteří se nebojí (nebáli), ale my jim prý nemůžeme dát z nejrůznějších důvodů zelenou. Tam prý patří paní primátorka Řápková v Chomutově, bývalý starosta Vsetína Jiří Čunek a snad i starostka Liana Janáčková z ostravských Mariánských Hor. Ti se také k současné činnosti starosty v Novém Bydžově veřejně vyjádřili v tisku (LN 27. 11) nikoli proto, že by chtěli, ale proto, že se jich novináři na to zeptali. Přitom zkušenosti uvedených tří politiků jsou diametrálně odlišné a konstruktivní a odpovědný pohled na řešení problematiky cikánského etnika má snad pouze starostka Janáčková, u Čunka i u Řápkové šlo o populistické, nic neřešící tanečky. Tragedie je totiž, že když se stane taková věc jako v Novém Bydžově, nemáme se koho jiného zeptat. Nebo si spíše myslíme, že se nemáme koho jiného zeptat. Jeden adresát by zde totiž byl - a tím je naše svědomí a naše schopnosti.

Pan starosta Pavel Louda z Nového Bydžova má právo nejen na svůj názor, ale i na to, aby konal tak, jak mu dovolují zákony. A ještě pak jsou zde rozměry vnímání problémů, pokud jde o etiku, citlivost, pochopení, solidaritu, slušnost, objektivitu, selský rozum, kulturní a právní vědomí a mnoho jiných atributů. Tomu všemu by mělo odpovídat vyjádření páně starostovo a konání orgánů města pod jeho vedením. Mnohé pasáže řeči okolo Nového Bydžova jsou problematické, mnohé těžko přijatelné a některé zbytečné. Ve zmíněném již článku LN bylo napsáno, že pan starosta „osobně dohlédne na činnost strážníků při raziích v hernách“, protože je třeba „načapat hráče, kteří berou podporu a o tu posléze přijdou“. Do výbavy pak prý pan starosta věnuje městským strážníkům auto a vycvičeného psa, aby mohli lépe sjednávat pořádek.

Tomu ovšem nerozumím, protože ze zákona je starosta obce přímým a jediným nadřízeným městské policie. Potřebná opatření mohl pan starosta jako její velitel učinit již dávno, i když pochopitelně městští policisté nemohou rozhodovat o tom, kdo bude či nebude brát sociální dávky, leč mohou přijít s jakýmkoli konstruktivním podnětem. Takže v tomto případě jde pouze o rituální a mediální tanečky.

Pravdou je, že mnohá města (nejen Nový Bydžov) mají problémy s tím, že majitelé různých nemovitostí ubytovávají (správně vykořisťují) i několik desítek cikánů v jednom bytě a své příjmy dokonce zatajují. Města tak vůbec nemají přehled o tom, co se za zdmi těchto nemovitostí odehrává. Jenže i v tomto případě je třeba jít na začátek. V jisté době tomu bylo tak, že nemovitosti původně patřily městům a ta je s vidinou rychlého zisku prodávala. Jestliže tak město učinilo značně nevýhodně a neošetřilo si budoucí možné zneužívání nemovitostí smluvně, odnášejí to bohužel občané města. Za špatnou činnost radních.

Rozeberete-li si prohlášení novobydžovských řádek po řádku, zajistíte, že mnohé uváděné jevy mají řešení a mnohé že se řešit mohlo již dávno. Jsou ovšem věci a záležitosti, které mají přímou souvislost s některými tristními, vpravdě rasistickými atributy české společnosti pramenícími také z naší nízké vzdělanosti v tomto smyslu. Naše neschopnost otevírat vrata cikánských ghet z té správné (tedy z naší) strany nás často vede k praxi, kdy ona vrata do cikánských ghet ještě přibuchujeme a tentokrát právě z té naší strany. To je to, co se nelíbí mnoha lidem, jako například Jiřině Šiklové, jenže jejich prohlášení nemohou být komplexní, čímž jsou dost zranitelná.

Až opadnou emoce, budou v Novém Bydžově přece jen trochu dál, protože nadzvedli pokličku, byť trochu nešikovně a nějaká ta trocha polévky se začala škvařit na rozpálených kamnech. Když nic jiného, přichází odtud další signál, který nemůžeme nechat bez povšimnutí. Nemuselo by se nám to vyplatit. Jenom s popisem stavu věcí, pokud se jejich příčin týče a návrhu na řešení, souhlasit zcela nemůžeme.

Naši cikáni jsou v něčem podobní domorodcům na Haiti, kteří nadšeně vyměňovali s Kolumbovými námořníky zrcátkové tretky za kousky ryzího zlata. Ale také (a o tom se historie již nezmiňuje) využívali a zneužívali znalostí místního terénu tak, že ony „bohy, kteří připluli na vpravdě božských člunech“ šidili a odírali, kde mohli, aniž by to za šizení a odírání považovali. Naši cikáni se chovají podobně.

A tak pouze vytváříme různé projekty za nápravu cikánů, na kterých se hodláme sem tam přiživit. Pak také umíme vydávat různá prohlášení. Mezi ta ostřejší patří vyjádření z Nového Bydžova, ale to je asi tak vše. Pan Karel Důra nikdy ty dva paklíky tabáku eráru nevyúčtoval. S noblesou prvorepublikového strážce demokracie zastával také názor, že na řešení složitých problémů se musíme podílet každý nějakým dílem. Karel Důra více udělat nemohl. Byl přece jen pouhým četnickým strážmistrem a za bukem již číhali bolševičtí inženýři lidských duší, jejichž dědictví bohužel i nadále rozvíjíme.