29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Nejen generálové se připravují na minulé války

23.8.2012

První roky existence Československa jsou spojené se snahou zabránit návratu předválečného stavu. Tak dlouho se ministr zahraničí a s ním celá politická representace připravovala na úder od Maďarů či Rakušanů, až s hrůzou zjistila, že vůči nebezpečí mnohem většímu nás dosavadní snaha ani spojenci neochrání.

Čas od času se v tuzemském "mediálním prostoru" objeví zdvižený prst, varující před hnědým nebezpečím. A pak je jedno, zda se jedná o tuzemské či cizokrajné neonacisty, sudetoněmecké revanšisty nebo hezky po bolševicku "fašisty". Těmi uvozovkami bych chtěl odlišit příslušníky italské formy socialismu, jak ji máme spojenou s Mussolinim, od všech, kteří se znelíbili jistému gruzínskému caru vší Rusy, a byli proto nazývání klerofašisty, sociálfašisty, případně jinou takovou nadávkou. Dosaďte si, co se vám hodí.

Když už jsme u toho bolševického posouvání významu slov, kolik bojovníků proti rasismu či těch, kteří se na tom populárním koni rádi vezou, je ochotno připustit, že stejně, jako je to s tím "fašismem", je to i s pojmem rasa a rasismus? Když německý nacionalismus předminulého století přišel s myšlenkou, patřičně "vědecky vyfutrovanou", že někteří příslušníci naší indoevropské rasy, žijící v relativně uzavřených komunitách, jsou pro své náboženství (židé) či pro svůj životní styl (cikáni) příslušníky jiné, samozřejmě, že podřadné, "rasy", jak už to bývá, stokrát opakovaný nesmysl se tak vžil, že tuto zjevnou nepravdu (o rasismu vůči příslušníkům vlastní rasy) opakují nyní i ti, kteří sami sebe upřímně považují za antirasistu.

Ale zpět k tomu hnědému nebezpečí. Nepamatuji se, že by (ani v okurkové sezoně) někdo tak bedlivě varoval před rudým nebezpečím, byť jeho činní protagonisté žijí mezi námi i jinde Evropě v mnohem větším počtu a na mnohem vlivnějších postech, než ti jejich hnědí soudruzi. Anebo právě proto?

Přitom nebezpečí pro evropskou civilizaci, mnohem reálnější, než obě totality minulého století, je již za dveřmi. A nejen za dveřmi. Ti mloci od Karla Čapka již žijí mezi námi. A nijak se za své přesvědčení nestydí. Jejich ženy je dokonce okázale dávají najevo. Porovnám-li rozruch okolo tetování svastiky na něčí kůži, případně trička s číselným či písmenným symbolem, které spolehlivě vyvolají reakci novinářů, případně policie, s pravidelným setkáváním odpůrců evropské civilizace, svobody jednotlivce a rovnosti žen a mužů, o kterém pokroková media hovoří s úctou a nadšením, mám pocit, že se tu měří opravdu velmi rozdílným metrem.

Přitom stačí tak málo: prohlásit kolektivizmus, antisemitismus a vzývání předností vlastního národa a vlastní kulturní tradice za náboženství, a běda tomu, kdo by chtěl urážet, či hanobit takovou ušlechtilou věc.

V takové době stačí jeden článek volající po zdravém rozumu, po porovnání dobrých úmyslu se špatnými konci (Konce šlechetného úmyslu), aby opět rozpoutal tu stokrát vybojovanou válku proti poraženému nepříteli, kterého je třeba neustále zašlapávat, pomlouvat, podsouvat mu ty nejhorší vlastnosti a úmysly až do dvacátého kolene. Jako by nebylo dost toho třídního, "rasového" či jiného prokletí, kterého se nelze zbavit plastickou operací, sebekritikou, konverzí či udavačstvím.

Ano, žijí mezi námi lidé, kteří mají osobní vzpomínky na hrůzy nacistické okupace. Spíš jejich rodičům či jiným blízkým lidem než jim samotným bylo zcela konkrétními příslušníky represivního aparátu krutě ubližováno. Zda je to horší, či lepší, než když jiným lidem a jejich blízkým bylo zcela konkrétními příslušníky represivního aparátu rovněž krutě ubližováno, byť jedni mluvili německy a druzí česky, to je věc názoru a individuální zkušenosti.

Českoslovenští občané (mnozí) se v průběhu dvacátého století dvakrát na své vlasti dopustili vlastizrady a v zájmu cizí mocnosti likvidovali své spoluobčany. Fyzicky i existenčně. Posuzovat, co bylo horší, a omlouvat jedno druhým, opravdu není důstojno uvažujícího Evropana.

Právě ve dnech výročí poslední z okupací, které naše vlast zažila, prosím, zvažujme slova a mluvme o konkrétních vinících a konkrétních obětech. Tvrdit, že my Češi jsme trpěli, nebo my Češi jsme někoho zabíjeli, či vyháněli, je stejně trapné, jako to tvrdit o Němcích, Rusech či Papuáncích. Vraždil s puškou či razítkem, případně týral či udával, zcela konkrétní Václav, Helmut, či Voloďa. Kdo sebe považuje za spoluviníka, ať si, pro mne za mne, klidně tvrdí, že MY jsme vyháněli, ONI zabíjeli, ale ať do toho netahá jiné lidi téhož jazyka. Je to od něj krajně nevkusné.