Minulý týden jsme trochu opožděně odhalili dosud neznámý symbol smrti. Ne, nešlo o dřevěnou hranici, na níž byl upálen Mistr Jan Hus. Fanatičtí odpůrci islámu a uprchlíků na transparentech hrdě třímali šibenici. Z doprovodných výroků jsme se pak dozvěděli, že nemá patřit běžencům, ale českým politikům, kteří prý zradili svůj národ.

Že by šibenice mohla znamenat otevřenou pohrůžku, nejprve nepoznali policisté. Zatímco mají nastudované všechny typy nacistických symbolů, na něco tak triviálního, jako je šibenice, zapomněli. Zato se – pokolikáté už? – zaměřili především na odpůrce násilníků.

Také politici zaspali. Dříve než se mezi prvními ozval ministr vnitra Chovanec, který obratem nechal postup policejních jednotek prověřit, patrně zvažovali, zda je pro ně výhodné vystrkovat krk, po němž dav lační.

Postavit se proti těm, kteří zároveň na adresu lidských bytostí sužovaných válkami, diktaturami a bídou provolávají těžko publikovatelné slogany, hraničí pro politiky s rizikem, že by snad mohli být, nedej bože, vnímaní coby zastánci imigrantů.

Odpovědnější je vyvracet mýty a chladit emoce – což se týká i těch volených zástupců, kteří také dávají přednost jen symbolickému podílu České republiky na řešení humanitární krize. Jenže chtějme šíření osvěty po těch, co nejsou schopni či ochotni ani srozumitelně vysvětlit nepřijatelnost trestu smrti. Raději se vymlouvají na Štrasburk, sídlo Rady Evropy, členství v níž je podmíněno vystrnaděním absolutního trestu z právního řádu.

Nedávný průzkum veřejného mínění prozradil, že je stále 58 % dotázaných pro obnovení trestu smrti. Část lidí v něm vidí odstrašující element, další pak nástroj pomsty brutálním zločincům. Jedni se řídí chladným rozumem, druzí srdcem, společně pak ale prokazují neschopnost docenit lidský život.

Právě šibenice je symbolem popravy. Samozřejmě záleží na kontextu jeho použití. Když jsem byl na sociálních sítích upozorněn, že nápad se šibenicí měli kdysi už odboráři protestující proti pravicové vládě, musel jsem potvrdit, že i tam byla překročena hranice.

Ovšem obávám se, že pravicoví extremisté mají k jejímu postavení mnohem blíž než rozčílení zaměstnanci. Mimo jiné proto, že uprchlická vlna je v jejich očích koncem světa, ve kterém relativně svobodně a bohatě přežíváme. Proto poštvávají chudé proti ještě chudším a pyšní se též tím, že mezi odpůrci běženců najdeme i jindy jimi zatracované Romy a bezdomovce.

V petici „Stop nenávisti“, určené premiérovi a ministru vnitra, pod níž se co nevidět nasbírá 10 000 podpisů, čteme:

„To, co se v posledních dnech děje, nás jako společnost posouvá o několik desetiletí zpět a zakládá na problémy, jež mohou vyústit v hlubokou krizi. Právě sociální demokracie, jejímiž jste členy, v poválečném období přispěla k budování a šíření humanismu a solidarity. Dnes nastal čas na tyto úspěchy navázat.“

Slova v petici poskládaná jsou pěkná, jen je tesat do kamene. Potíž je v tom, že českou politikou hýbe kalkul shrnutelný do jediné věty: „Když nebudeme na přespolní přísní my, přijdou po nás ještě horší.“

Většinový volič navíc na solidaritu a humanismus slyší jen okrajově. Taky proto ta vysoká podpora trestu smrti. Zato takzvaní pravdoláskaři a čerstvě i sluníčkáři jsou vystaveni posměchu. Nyní už ale o šibeniční humor nejde, když létají vzduchem výhrůžky. Proto bychom na politiky měli v první řadě apelovat, aby byli odvážní a ochotní šlapat proti proudu. Jde jim to, když obhajují svoji imunitu nebo odměny. To pak i od těch nejneznámějších slýcháme, že populismu nepodlehnou.

Naléhejme, aby za dnešní situace řekli to samé. I ve svém vlastním zájmu. Vždyť ty šibenice jsou adresovány jim.