Myslím, že každý normální člověk dnes dovede rozeznat, co je dobré a co špatné a kde leží hranice. Přesto se média a literatura snaží tuto oblast komplikovat. Podívejte se třeba na dnešní detektivky. Herkule Poirot míval jen slabost pro dobré jídlo a pak své lehce přebujelé sebevědomí. A dnešní detektivní oddělení? Jeho šéf je buď slaboch, nebo hajzl, který se chce vyšplhat po zádech svých podřízených. Bývá tam i policista, o kterém je jasné, že jinde by se těžko uživil. Hlavní hrdina pak buď mívá problém s konzumací alkoholu, škraloup z minulosti, nebo je děvkař. Dobro tedy nakonec zvítězí, ale musí to být někdy o fous.

Posledními kladnými hrdiny byli Kája Mařík, Čuk a Gek, Timur a jeho parta či Rychlé šípy. Kdyby dnes Božena Němcová psala svoji Babičku, musela by babička získat svoji životní moudrost aspoň rozvodem a po večerech ucucávat vaječný koňak, Barunka kouřit trávu a Adélka nejspíš trhat mouchám křídla a nadávat Sultánovi a Tyrlovi. Dnes se totiž stydíme za kladné a příkladné chování. Nadaný žák je šprtem a když už má hrdina samé jedničky, tak musí dostat aspoň ředitelskou důtku. Je to rys celé euroatlantické civilizace, takže to nemůžeme svádět na to, že nám oba totalitní režimy servírovaly rádoby kladné hrdiny dnes a denně.

Hrdina musí mít své stinné stránky a padouch za své činy tak úplně nemůže, protože měl možná těžké dětství, matka ho moc dlouho rodila nebo se na něm podepsala společnost. Relativizujeme a s tím mizí zodpovědnost. Já nic, to okolnosti a společenské klima. Je to však cesta do pekel. Kdo a proč nám ji našeptává? Naše pohodlnost? Léčíme si tak komplexy, že i nám se vše nepovedlo? Je to projev degenerace naší kultury? To něco se nám snaží vmanipulovat i pocit viny. Můžeme za to, že potomci otroků si po letech nevědí rady se svobodou, že někde je hlad či války, že jsou tělesně postižení, že se otepluje a bůh ví co ještě. A přitom na všech těchto „vinách“ a jejich odpustcích si jiní lidé mastí kapsy. Žijeme ve věku psychologických manipulací a jsme neustále manipulováni. Co si máme myslet, jak se máme chovat a co máme říkat, abychom se neznemožnili. Říká se tomu vznešeně politická korektnost. Ale je to jen eufemizmus pro polopravdu, zkreslování a nátlak. V „lepší“ společnosti se to nosí a když se nepřidáš, tak jsi vyvrhel.

Je nejvyšší čas, pokud to tedy ještě jde, abychom si uvědomili, že bílá je bílá a černá je černá a že každý člověk nese plnou odpovědnost za svůj život a své činy. A že žádné „ale“ mu s tím nepomůže, ani ho neospravedlní. Musíme se zbavit té rozmělňující multibarevnosti, kdy okolnosti, menšiny a bůh ví co ještě jsou důležitější než celek a cíl. Měli bychom si vystačit jen s barvami duhy. Vždyť základní pravdy a pravidla bývají jednoduchá.