Nedošlo ani na výčitky, ani na pokání, ani na oslavy. Únor 1948 jsme si po šedesáti letech připomněli tak nějak „aby se neřeklo“, chladně, s analytickým odstupem. Aspoň že už pohaslo omílání termínu „puč“ pro něco, co bylo plíživé, důkladné a dělo se našim otcům a dědům doslova před očima.

Pokud se uchytilo rčení o kolektivní vině pro zdůvodnění poválečného vyhnání nepohodlných menšin, jak jinak pojmenovat zodpovědnost společnosti, která si po roce 1945 dobrovolně omotávala smyčku kolem krku?

Dalším zajímavým aspektem povedeného šedesátého výročí je chybějící reflexe pravicových politiků. Zatímco levice se činila, konzervativní pravice si vystačila s omšelými větami, které vypadly v Nedělní partii TV Prima z prvního místopředsedy ODS Pavla Béma: „Každý extremismus, ať už v té ultrapravicové, nebo ultralevicové podobě, demokratický stát samozřejmě ohrožuje. Je třeba připomenout zrůdnost komunistického režimu a komunistické ideologie jako takové, to prostě není možné zapomenout, statisíce postižených, mučených, popravených, trýzněných.“ A premiér Topolánek raději symbolicky 25. únor 2008 strávil ve Washingtonu.

Zkusme z několika článků a veřejných vystoupení poskládat mozaiku, jež při veškeré své neosobnosti ukazuje, že někteří politici a publicisté o minulosti přemýšlet umějí. Podle sociálnědemokratického stínového ministra školství Jiřího Havla se únoru šlo těžko vyhnout: „Byl koncem cesty, která začala v Mnichově roku 1938.“ Jeho stranický šéf Jiří Paroubek se zamyslel, zda byl počátkem komunistické zvůle skutečně únor. „Nebylo to už v roce 1947, kdy byla zákonem vytvořena StB? Nebo bylo příznakem období nastupující totality už prosazení zákona o amnestii v roce 1946? Na vysvětlenou – širokým výkladem tohoto zákona se komunisté snažili ochránit protizákonné činy, kterých se jak Rudá armáda, tak i NKVD, ale i revoluční gardy na našem území krátce po válce dopouštěly. Nezapomínejme ani na neúspěšný pokus o atentát na tři nekomunistické ministry vlády – Petra Zenkla, Jana Masaryka a Prokopa Drtinu z roku 1947, na kterém se podílel komunistický poslanec Jaroslav Jura Sosnar (…) Považuji únor 1948 za daň poválečnému uspořádání světa, za daň neschopnosti rozpoznat reálné nebezpečí stalinismu světovým společenstvím.“

Na expanzivní stalinismus poukázal též komentátor Jiří Hanák. „Dokud měla Moskva naději, že by mohla profitovat z poválečné bídy západní Evropy, mohla svoboda a demokracie, byť v kulhavé formě let 1945-48, v Československu přežívat, neboť byla Moskvě k užitku. Marshallův plán však s těmi nadějemi skoncoval a Stalin začal rychle konsolidovat své válečné zisky v Evropě. Československo k nim patřilo,“ napsal Jiří Hanák v Právu.

Publicista Jiří Ješ vyvrátil v Českém rozhlase 6 mýtus, že demokracii u nás poslala k ledu skupina komunistických radikálů: „Široké masy se našich únorových událostí zúčastnily velmi vydatně a vůbec nebyla nouze o lidi, kteří po celé republice zakládali takzvané akční výbory přebírající moc ve jménu oné vládní strany. Mnohem více než nějaký jihoamerický puč naše únorové události připomínaly celkem ústavní převzetí moci Hitlerem v Německu patnáct let předtím, neboť i tam nacistická strana předem získala svou sílu ve volbách a měla za sebou zfanatizované davy. I chování obou prezidentů, v Německu Hindenburga a u nás Beneše, mělo některé dosti podobné rysy.“

Demokratů s pevným postojem bylo zkrátka tuze málo. Zato ostatních, ochotných v poválečné euforii experimentovat, příliš mnoho. Ještě když Lidové milice pochodovaly s puškami v rukou ulicemi, spousta přihlížejících v tom žádné riziko neviděla.

Pozoruhodně se k únoru 48 hlásí-nehlásí dnešní komunisté. Pro místopředsedu KSČM Jiřího Dolejše je to „především výslednice objektivních a současně rozporných historických trendů, důsledek poválečného dělení sfér vlivu velmocí v Evropě a současně také odraz dobové politické kultury a potenciálu jednotlivých politických sil.“ V blogu na Aktuálně.cz zopakoval, že myšlenka na socialismus byla tehdy běžná. Neopomněl podtrhnout ani geopolitickou konfrontaci stále více přerůstající socialistický ideál. Jinak se ale držel tradičního výkladu: šlo o „otevřený mocenský střet skupin, které měly různé představy o dalším vývoji.“ Skutečnost, že zatímco jedna část spektra vedla zápas politickými prostředky, druhá se urputně vyzbrojovala a sahala k metodám, jež bychom nyní označili za mafiánské, bohužel nezmínil. Oceňme však jeho připravenost postavit se zlomovému datu čelem.

Na rozdíl od Dolejše, předseda KSČM Vojtěch Filip prezentoval v předvečer důležitého dne v TV Prima nezvyklé slabošství. Upejpavě přiznal, že pro komunisty byl únor 48 vítězný. Na logickou otázku, zda tedy toto kulaté výročí oslaví, odvětil: „Já mám zítra povinnosti, já zítra mám jednání temelínské komise, ráno budu ve svém regionu a přijedu na jednání, mám tolik povinností, že to nestíhám.“ Stihl však divákům drze namlouvat, že řada lidí „získala v roce 1948 šanci, jak nežít v předklonu nebo v pokleku a jak se mohla narovnat.“ Lze se pak divit prvnímu místopředsedovi ČSSD, podle kterého přístup komunistů k 60. výročí února 1948 ukazuje, že se jejich strana dosud nereformovala? Bohuslav Sobotka z toho vyvodil, že je „zatím vyloučeno, že by sociální demokracie s KSČM spolupracovala na vládní úrovni.“

Šedesát let staré události tak neustále ovlivňují i současnou tuzemskou politiku, zejména soupeření levicových proudů. Za delší konec provazu tahají sociální demokraté. Rovněž nedávná volba prezidenta potvrdila nespolehlivost KSČM coby partnera, a naopak prokázala schopnost ČSSD efektivně kooperovat s lidovci, zelenými a středovými liberály.

To nejlepší závěrem. Znovuzvolený prezident ČR Václav Klaus jako jeden z posledních hovoří o „protidemokratickém převratu“ a soudí, že „obětí února 48 jsme byli skoro všichni.“ Hlavně se však chopil příležitosti vyřídit si přes únor účty se všemi svými oponenty. Na vzpomínkovém shromáždění na Pražském hradě uvedl, že „je naším úkolem zabránit v budoucnu vzniku dalších obdobných únorových událostí. Ty určitě nepřijdou z té samé ideologie, která způsobila únor 48. Budou s ní však mít – i přes jiný název a některé odlišné vnější znaky – shodnou podstatu: budou mít líbivou, patetickou, jednotlivce přesahující, na první pohled ušlechtile znějící, ve jménu dobra člověka či pokroku vystupující myšlenku, a její stoupenci budou mít sebevědomí tvrdit, že je pro její realizaci oprávněné člověka a jeho svobodu obětovat. Některé kandidáty na tuto myšlenku a na její realizaci známe, i když pro uši mnohých jejich dnešní slova zatím neznějí dostatečně hrozivě.“ Navázal tak na kritiku „ekologismu“, „NGOismu“, „humanrightismu“ i na obviňování Jana Švejnara a jeho příznivců, že jim jde o popření všeho, co bylo po roce 1989 dosaženo.

Přes význam bitev včerejších, jež však reflektujeme velmi opatrně a nesměle, bychom se měli soustředit především na souboje příští. Vždyť Václav Klaus už početné části české společnosti opětovně hodil rukavici…

Literární noviny 3.3.2008