Euthanasii v Evropě umožňuje (za velmi přísných podmínek) Belgie, Nizozemsko, Švýcarsko a Lucembursko.
I případ Chantal Sébireové vykazoval známky obvyklého sporu, kdy v otázce, zda euthanasii povolit či ne, vždy vyvstanou dva diametrálně protikladné přístupy. Francouzský soud postižené ženě zamítl žádost o povolení euthanasie, na obranu soudců vystoupila ministryně spravedlnosti s poukazem na to, že soudci nejsou od toho, aby předepisovali smrtící dávky léků, zatímco například zakladatel organizace Lékaři bez hranic Koucher přání Sébireové podpořil.
Radikální odpůrci euthanasie často argumentují tím, že lidský život je dar, se kterým člověk nemá právo libovolně manipulovat. Poukazuje se na to, že jde o jediný smrtelný hřích, kdy člověk nemá další možnost tohoto hříchu litovat a snažit se jej odčinit. Často vystupuje do popředí teze, že poukazem na „hodnotný život“, kdy utrpení a kruté bolesti způsobené kupříkladu těžkou nevyléčitelnou nemocí označíme za „život, který nemá cenu“, redukujeme život pouze na jeho slunné stránky.
Euthanasie je nesmírně křehká otázka, jejímž umožněním vstupujeme na velmi tenký led. Jistě mají pravdu její odpůrci, když varují před tím, že případná legalizace by mohla vést k otevření Pandořiny skřínky a k jejímu zneužívání. Na druhou stranu lze zneužít téměř vše.
Možnost, že nějaká ziskuchtivá rodina zbaví svého nemocného bohatého dědečka života dříve, než se tak stane přirozenou cestou, zde samozřejmě vždycky byla, je a bude, případná legalizace euthanasie by takový záměr možná zjednodušila, na druhou stranu samotná nelegálnost euthanasie tuto možnost také nijak nevylučuje, ani nikterak podstatněji neztěžuje. Co se týče států, které legalizaci euthanasie umožnily, neexistují žádná čísla, výzkumy a důkazy, které by nasvědčovaly tomu, že by zde euthanasie byla zneužívána.
Lidé, kteří trpí a raději než nadále podstupovat martyrium, by volili důstojnou smrt, však nejsou hříšníky, kteří si neváží života, jako nejcennějšího daru od Boha, jak často naznačují někteří radikální odpůrci euthanasie. Chantal Sébierová do poslední chvíle sebevraždu odmítala a snažila se vyrovnat se svým trpkým údělem. To, že jí postupující zhoubný tumor dohnal do situace, kdy pro ni život byl nadále nesnesitelný (přišla o polovinu smyslů, nezabíraly již žádné léky), a proto raději volila smrt, je plně pochopitelné.
Na druhou stranu případné zavedení euthanasie otevírá další etické problémy, které se netýkají pouze pacientů. Tak, jako tento problém rozděluje laickou veřejnost, rozděluje přibližně stejným poměrem i lékaře. Měl by lékař, který s euthanasií nesouhlasí, mít právo pacientovi jeho žádost o ukončení života odmítnout?
Protiargumentovat z pozice zdravého člověka vůči takto postiženému a trpícímu tím, že zvolit smrt v případě velkého fyzického utrpení je špatné (takto to možná chápe zdravý člověk, ale ten, který podstupuje nevyléčitelné martyrium má dávno převrácená veškerá dřívější hodnotová měřítka), vyžaduje slušnou úroveň nevkusu.
Legalizace euthanasie, která by byla striktně vymezena zákonem, její provádění pečlivě sledováno a evidováno a byla by proveditelná zásadně jen u nevyléčitelně nemocných, by rozhodně nebyla nastoupením na kluzkou a šikmou cestu do pekel.
Takováto euthanasie není a nemůže nelidským činem, něčím, co odporuje zásadám západní civilizace. Koneckonců, takové antické Řecko možnost úlevy a zbavení utrpení podáním jedu znalo a slovo „euthanasia“ pochází právě z řeckého „eu“ (dobrý) a „thanatos“ (smrt). S tezí, že zbavit umírajícího a trpícího předčasně života je smrtelný hřích, přišlo až křesťanství.
Je otázkou, která byla položena výše, nakolik je legitimní po lékaři vyžadovat aplikaci například dávky jedu, která předčasně ukončí život trpícího pacienta. Na druhou stranu stejná otázka ohledně legitimnosti vytane v případě státu a jeho zákonných norem a institucí, které odmítnou žádost pacienta, který je na tom objektivně natolik špatně, že veškerý jeho další život je vlastně jen prodlužováním agonie.
Filosofické diskuse o spáse a smrtelném hříchu patří teologům, jejichž argumenty jsou bezpochyby relevantní a namístě, nicméně jejich praktická aplikace, nehledě na aplikaci do zákonných norem nebo lékařského jednání, je značně diskutabilní. Každý dobrý křesťan asi nikdy k euthanasii nesvolí, ani ji sám nepodstoupí. Co ale člověk, který křesťanem není a křesťanská nauka jej nikdy neoslovila, popřípadě je ateistou? Máme právo po něm ve chvíli, kdy balancuje na hraně života s smrti, vyžadovat podřízení se normám, které on například ani za normy nepovažuje?
Nejde zde o „univerzální hodnoty“. Jakýmsi „univerzálním“ civilizačním normám například odporoval program euthanasie v nacistickém Německu, kdy byly z příkazu státní moci zavražděny stovky postižených. Svobodné rozhodnutí trpícího člověka, který se rozhodne svůj život ukončit, takovým popřením není.