Posledních několik dní je v médiích mela. Jedna skupina žádá Svatého otce, aby Dominik Duka šel do penze, druhá to nechce.

Není to tak dlouho, jen pár let, kdy byla česká katolická hierarchie popisována jako skupina chamtivců, kteří se lačně třesou na majetek, synonymem tehdejších časů byl tučný prelát s měšcem. Jakékoli námitky představitelů církve, že jde o nápravu starých křivd z konce 40. let minulého století (likvidace klášterů, řeholních společenství, konfiskace jejich majetku) a rovněž žádoucí separaci státu a církve, byly karikovány, zesměšňovány. Dodnes je ona náprava horkým politickým tématem, které se neštítí vytáhnout v předvolebním rozhovoru ani jeden z kandidátů na hlavu státu.

A po těch pár letech se člověk nestačí divit. Naše laická společnost, která zná kostel jen z obrázků, bohoslužbu navštívila naposledy před 40 lety s babičkou na vsi, Boha prosí jen v okamžiku rozhodujícího nájezdu Jaromíra Jágra ve finále mistrovství světa, tak tato společnost se staví jako jeden muž a jedna žena za nejvyššího představitele katolické církve a hromadně podepisuje petice za jeho zachování na arcibiskupském stolci. Třeba na blogu idnes se pana Dominika Duky zastávají i příznivci komunistického režimu, tedy systému, který ho umlčel v kriminálu.

Doba je vymknutá z kloubů a šílí.

Pan Dominik Duka ve svém funkčním období udělal několik ne zrovna standardních kroků. Neznám jeho pohnutky, nesoudím, jen popisuji. Mše v lánském kostele, určená pro hlavu státu, která rozhodně není křesťansky orientována. Převzetí státního vyznamenání od stejného člověka, kdy předpokládám, že nejvyšší duchovní autorita katolické církve bude mít na pomíjivé světské pocty jednoznačný názor. Blahopřání ke zvolení do parlamentu představitelům krajně xenofobní strany.

Je současně jisté, že svou funkci vykonává tak, jak mu předepisuje jeho postavení, a nepochybně udělal mnoho dobrých věcí. Za své pevné postoje byl za komunistů vězněn. Je jednoznačným propagátorem celistvé rodiny, tedy svazku muže a ženy a jejich dětí, což je v dnešní době téma jen málo populární a spíše budí vášně.

Kanonické právo říká, že 75 let je hranice, kdy primasové odcházejí do penze. Předpokládá se automatický odchod, avšak mohou nastat případy zřetele hodné, kdy tomu tak nemusí být. Důvodů může být mnoho - není vhodný další kandidát, současný primas se těší dobrému fyzickému a duševnímu zdraví a mnoho dalších, o nichž nevíme.

Ono rozhodnutí je výsostným právem Svatého otce. Křesťané vědí, že jediným jeho rádcem je Duch svatý. Jakékoli petice na podporu či naopak na jeho odvolání jsou pouze jakýmsi veřejně deklarovaným postojem té či oné skupiny obyvatel. Katolická církev není demokratickým systémem, kde by petiční právo, hlasování a přání většiny mělo nějaký význam. Tento fakt nejspíše mnoho petičníků nezná a může být udiveno, že jejich postoj - jakkoli většinový - Vatikán nesdílí.

Katolická církev je nejdéle působící organizací na zeměkouli, její historie čítá 2000 let. V jejím čele se střídali jak vynikající mužové, tak i ti, kteří tam rozhodně nikdy neměli usednout. I přes středověké turbulence a hrůzy, které občas z jejího lůna vyšly, existuje dále a její poslední představitelé ji posouvají do správné podoby moderní doby tak, aby v ní se ctí obstála.

Ponechme papeži Františkovi jeho právo dané mu úřadem a závazkem oněch 2000 let. Jsem přesvědčen, že se rozhodne správně.