Článek Zuzany Durajové z Ligy lidských práv a Marka Čaňka z Multikulturního centra Praha je nadepsán „Šátek odhaluje náš strach z odlišnosti“ (Lidové noviny 5. září). Nejsem si jist, zda název nedodal redaktor Lidových novin, to se z dobrých důvodů občas stává. Nicméně obsah článků odpovídá titulku. Zavádějící je titulek, zavádějící je i článek.

Odlišnosti se nebojím. Posilování muslimské komunity se bojím, a nestydím se za to.

Vůbec mi nevadí indické sárí, do něhož se odívají hinduisté. Nevadí mi žluté pláště budhistů. Nevadí mi barva pleti. Nevadí mi ani pankáči. Zkrátka: Nevadí mi odlišnost.

Hlavní nedostatek článku je, že se snaží odpůrcům muslimských šátků podsunout postoje a motivy, které nemají, a nechává zcela stranou obavy, které – dle mého názoru právem – mají. Autoři české společnosti doporučují, aby si „ujasnila, jestli je součástí národní identity předepisování lidem, jak se mají odívat“. Chtěl bych autory ujistit, že v tom má česká společnost jasno. Autoři pokračují: „Jestli nám to nevadí u jeptišek či Židů, otázka, kterou bychom se měli zabývat, je, proč nám to vadí právě u muslimů“. A domnívají se, že je to „strach z odlišnosti“. Pokud by to byl ale strach z odlišnosti, proč nám nevadí ty jeptišky a ti Židé? Ti jsou přece také odlišní! Autoři zde vyvracejí sami sebe.

Pojďme se tedy zabývat tím, proč nám to vadí právě u muslimů. Pokusme se zodpovědět otázku, kterou kladou sami autoři.

Česká společnost sice nemá vlastní zkušenost s početnou muslimskou menšinou, ale z médií dobře ví, jakou zkušenost s ní mají Francouzi, Britové, Holanďané a jiní. Ostatně autoři to dobře vědí, proto se preventivně ohrazují proti „zjednodušujícímu rovnítku mezi islámem a násilnými nepokoji“. Takové rovnítko jistě je zjednodušující, nicméně ani autoři nemohou popřít, že tam, kde je silná muslimská menšina, souhlasí nezanedbatelná část této menšiny s násilným šířením islámu, trestem smrti za odpadlictví, o nucených sňatcích a vraždách ze cti ani nemluvě. Stovky těchto na západě narozených muslimů nyní odcházejí bojovat do Iráku a Sýrie a vlády evropských států s výraznou muslimskou menšinou vědí, že mají vážný problém. Pokud se nebojíme jeptišek a Židů, pak proto, že nám ani nepatrná menšina z nich nevyhrožuje džihádem. Z tohoto hlediska nejde o odlišnost, ale o islám. Moje hlavní námitka proti autorům článku je ta, že toto vlastně dobře vědí, ale podsouvají nám zpátečnictví a netoleranci pouhé „odlišnosti“. Knížecí rady, co by si měla česká společnost ujasnit, jsou zcela vedle.

Aby bylo jasno: Já osobně nemám na hidžáb silný názor. Nemyslím si, že integrace muslimů dosáhneme tím, že jim předepíšeme, jak se mají oblékat. Spíše bychom měli hledat odpovědi na otázky, zda se muslimové sem přicházející vůbec integrovat chtějí, a zda můžeme nějakým způsobem rozlišit ty, kteří chtějí, a ty, kteří nechtějí. Naše společnost si uvědomuje, že nejsme schopni ani byť jen začít řešit integraci Romů, kteří jsou nám kulturně a světonázorově mnohem blíže, a správně tuší, že s problémem, s nímž si nevědí rady Francouzi a Britové, si při současném stavu sotva poradíme my. Proto se instinktivně brání. Neříkejme tomu ale „strach z odlišnosti“. Je to strach ze vzniku uzavřených komunit, kam se ani policie neodváží – strach z takových jevů, jak je znásilňování mladých dívek, proti němuž se městští radní severoanglického Rotherhamu neozvali, protože se báli, že budou obviněni z rasismu.

Autoři píší, že se snaží, aby školy „vnímaly odlišnost jako pozitivní“. Odlišnost přece sama o sobě není ani pozitivní, ani negativní. Školy by jistě měly na jedné straně vést k toleranci, na druhé straně ale mohou stanovit své interní předpisy. Pokud se přikrývka hlavy ocitla ve školním řádu mezi zakázanými věcmi, pak to jistě nebylo na základě předpokladu, že jednou se na školu přihlásí věřící muslimka. Je-li od většinové společnosti vyžadována tolerance, mohla by být od menšin očekávána snaha dát nějakým způsobem najevo, že o integraci skutečně stojí. Pokud ne, popřejme muslimkám vše dobré a doporučme jim studium v některé muslimské zemi.

Dan-Drapal.cz

Institut Williama Wilberforce