Máte pocit, že se v České republice nedá volně dýchat? Že je v ní nadmíra regulace? Že vám chudí a slabší ujídají z vašeho talíře? Nebo se na vás málo usmívá úřednice za přepážkou? Neváhejte – a založte si vlastní stát!

Anebo požádejte o občanství toho, který mezi Chorvatskem a Srbskem stvořil Vít Jedlička ze Strany svobodných občanů. Musíte ale počítat i s tím, že budete odmítnuti. Svobodomyslný stát kovaných liberálů totiž nebude pro každého.

K vyvoleným asi nebudou patřit ti, co mají hluboko do kapsy, či ti, co vnímají svobody pohybu a projevu jinak než otcové zakladatelé. Napadá mě, zda stejně přísní budou k všelijakým tunelářům, odkláněčům peněz a kmotrům. Co kdyby před hraniční závorou postávali Kožený s Krejčířem?

Aby jakýkoli stát mohl bez problémů fungovat, potřebuje sousedy uznané hranice, zákony, politickou reprezentaci, bezpečnostní sbory, které jej chrání, ale také infrastrukturu umožňující poskytování veřejných služeb, včetně penzijního a zdravotního systému, a metodu, jíž jsou v nějaké míře přerozdělovány prostředky mezi sociálními vrstvami.

Liberland, který si vysnil a 13. dubna za republiku vyhlásil pan Jedlička, by se měl bez některých těchto atributů obejít. Tím si ale zadělá na svůj konec. Dlouhodobě přežít dokáží jen státy vnitřně silné, pestré a pluralitní. Spoléhat jen na milionáře, živící se přesouváním tučných sum z jednoho konta na druhé, je ošidné.

Politický geograf Michael Romancov je nesmlouvavý. „Pokud to pan Jedlička myslí jako recesi, která k němu přivede pozornost, je to téměř geniální tah. V opačném případ bych to spíš viděl na ústavní léčení,“ svěřil se Romancov Mladé frontě Dnes.

Jenže politika už holt bývá taková, že přitahuje jak různé blouznivce a fanatiky, tak exhibicionisty. Proč Jedličkovi jeho okázalou aktivitu vyčítat, když třeba prezidentovi Miloši Zemanovi visíme na rtech ve dne v noci a baštíme mu kde co?

Vít Jedlička se také může snažit uchopit kauzu ideologicky a upozornit na Svobodné, v jejichž řadách funkcionaří. Zatím zaujal víc než předseda strany Petr Mach, který se v roli poslance Evropského parlamentu obklopil početným houfem asistentů, ale zároveň coby euroskeptik slíbil, že se z Bruselu i Štrasburku stáhne, jen co se přiblíží volby do sněmovny.

Delší životnost Liberlandu by byla překvapením. Sotva však vymizí touha části z nás přestat se přizpůsobovat sociálnímu smíru, konsensu mezi různými aktéry společenského života. Stále je dost těch, co tvrdí, že se každý musí postarat sám o sebe a že stát nemá co koho nutit k solidaritě s chudými a slabými.

Zatímco z takového postoje čiší sobectví, věcný kritik státu v dnešním českém pojetí by se spíš soustředil na jeho sklon tlumit občanskou aktivitu. V živé paměti máme policejní zásah proti Brňanům, kteří přišli říct své „ne“ pochodu pravicových extremistů a nárůstu neonacismu. Napadáni jsou i environmentalisté odmítající, aby člověk bezmyšlenkovitě a leckdy i protizákonně ničil přírodu. Silným tématem jsou též choutky státu elektronicky shromažďovat o každém občanovi bez jeho souhlasu co nejvíc informací nebo pokusy oživit instituty domovského práva či přechodného pobytu.

Fanoušci utopistického Liberlandu ale mají jiné starosti. Podobně jako obyvatelé etablovaných daňových rájů, jimž bude Jedličkův projekt jen stěží konkurovat, nebo jako naši spoluobčané žijící za vysokými hradbami a střeženými branami čtvrtí naplněných luxusními vilami a novostavbami.

Jedlička prý už má na 300 000 adeptů. Proč se však stěhovat na horkou balkánskou půdu, když se od reality a odpovědnosti můžete oprostit snáze a pohodlněji?