Byla jsem navštívit kamarádku, taková běžná, všední věc. Běžné to však nebylo. V domě, kde bydlí, vyměňují stoupačky, takže je to tam jako na staveništi: zábradlí je potažené vrstvou prachu, kolem schodiště se sem tam válejí kusy cihel. Je to nepříjemné, ale to je taková stavba vždycky.

Jenže v tomto případě se věc už sama o sobě nepříjemná proměnila doslova v horor. Kamarádce oznámili, že začnou 15. ledna v jejím bytě kopat, a že musí všechno, co má, sestěhovat do jediné místnosti, protože by nábytek řemeslníkům překážel a mohl by se zničit. Jedna místnost se tedy dá obývat, ač to tam vypadá trochu jako ve skladišti, zbytek bytu je potažen umělohmotnými plachtami. Od 15. ledna.

Kopat ve skutečnosti začali až začátkem března. Za nesmyslnou informaci, kvůli které už víc než čtyři měsíce bydlí v provizorních podmínkách, se jí nikdo neomluvil. Řemeslníci jí oznámili, co všechno rozkopou, a když namítala, že snad není potřeba kvůli stoupačkám bourat stupínek v jedné místnosti ani odkládací prostor pod stropem druhé, pravili, že to tak navrhla „paní projektantka“. Ta ovšem v bytě nikdy nebyla.

V bytě nefunguje záchod – ani tam není, na místě, kde býval, je jen ucpaná díra. Záchod je přístupný v přízemí. Přístupný všem, především řemeslníkům. Představa, jak člověk po ránu ze třetího patra běhá do přízemí na záchod, který užívají desítky lidí, je dost děsivá. Navíc mi připadá, že výměna stoupaček trvá strašně dlouho.

Ale vlastně nevím, zažila jsem to několikrát v sedmdesátých letech a pamatuji se, že jsme měli dlouhé měsíce v pokoji prokopanou díru dolů k sousedům, a nebylo nijak možné přesvědčit tehdejší OPBH, že má donutit řemeslníky, aby buď stoupačku už vyměnili, nebo vůbec něco udělali, že nechceme žít na staveništi. A u mé kamarádky je to teď podobné: nikdo jí není schopen říci, jak dlouho bude celé to mučení trvat.

Myslím, že tato stavba je doslova relikt komunismu: normální majitel přece chápe, že má-li tak podstatně zasáhnout nájemníkům do života, musí jim především vysvětlit, co a jak se bude dělat. Musí na řemeslníky dohlížet, aby nic zbytečně neprodlužovali. V případě, že byt má být kvůli přestavbám neobyvatelný – a to byt bez záchodu nepochybně je –, musí přece nájemníkovi nabídnout náhradní ubytování. Nic z toho se nedělo a neděje. Přesně takto s námi zacházely všemožné instituce za komunismu: nikdo nic neřekl, na žádný slib se nedalo spolehnout, jednotlivec byl jen poněkud obtížnou součástí systému, který by byl bez lidí možná i fungoval.

Dům patří Obvodnímu úřadu pro Prahu 2. Úřad prý je ochoten slevit za dobu stavby deset procent z nájemného. Zní to jako výsměch. Sleví i za dobu, kdy kamarádka bydlela ve skladišti, když se ještě nestavělo? Odškodní ji nějak za mučivou nejistotu o tom, kdy stavba začne a skončí a co se vůbec bude dít? Pochopitelně nikoli: nejistota a nepohodlí nějakého nájemníka evidentně nejsou kategorie, kterými by se zastupitelé zabývali. Natožpak úředníci, ti se ani neobtěžují se zajít pár kroků podívat, co se v tom nešťastném domě vlastně děje.

LN, 25.5.2007