Komunismus skončil a už se nevrátí. Čím dříve si tuto skutečnost uvědomí všichni ti, kteří dnes - 16 let po pádu bývalého režimu - proti komunismu zuřivě bojují (mnozí o to více nyní, oč méně bojovali během komunistické éry), tím dříve budeme mít v Česku standardní demokracii.
Komunismus, tak jak ho praktikovaly komunistické strany v různých zemích, byl neplodnou odnoží industriální civilizace 20. století a uchytil se jen ve velmi specifických historických situacích velké hospodářské a společenské nestability. Byl úzce vázán na vzestup společností masové výroby a mohl do jisté míry ekonomicky soutěžit se společnostmi demokratickými, dokud základ hospodářství tvořily velké industriální projekty.
Komunismus přežíval, dokud vládnoucí elity mohly kontrolovat toky informací a pohyb lidí. Totalitní spojení ekonomické, politické a ideologické kontroly v rukou jedné mocenské skupiny vyžadovalo značnou míru centralizace. Ta není možná, jestliže lidé mají přístup k diversifikovaným zdrojům informací.
Na konci 60. let se Západ začal posunovat k novému typu společnosti, kterou Daniel Bell popsal jako společnost postindustriální a filozofové jako postmodernu. Sociologové mluví o nástupu post-tradičních společností risku, které jsou mnohem méně ukotveny v tradičních sociálních stratifikacích i vazbách, než byly společnosti tradiční.
Pro komunismus byl v tomto kontextu zničující především postupný přechod od ekonomiky, v níž většina lidí fungovala jako bezduchá kolečka ve velkém stroji, k ekonomice vyžadující individuální tvořivost a výměnu informací. Západní podniky a postupně i celá hospodářství začaly fungovat mnohem více jako sítě, než jako hierarchické systémy. Toto vše se odehrávalo a dodnes odehrává ve stále více akcelerujícím procesu technologické a ekonomické globalizace.
Komunistické režimy se postupně octly v neřešitelném dilematu. Když chtěly i nadále ekonomicky soutěžit se Západem, musely dát prostor individuální tvořivosti, toku informací a decentralizaci, což je vážně ohrožovalo. „Alternativou“ byla naprostá izolace, tak jak to učinila například Severní Korea nebo Kuba.V režimech, jejichž tradice byly vesměs západní, nakonec vcelku logicky zvítězila opatrná „modernizace“, která ovšem vyústila v růst politického pluralismu a následný pád komunistických režimů.
Vše toto je nutné si připomínat především proto, že hysterie, která u nás panuje ohledně možného návratů komunistů k moci, je částečně působena tím, že naši novodobí antikomunisté většinou jen málo rozumí tomu, co umožnilo fungování komunismu jako systému a co přivodilo jeho pád. Morální rozhořčení nad sílícím vlivem strany, jejíž předchůdkyně byla zločineckou organizací, je pochopitelné. Ale strašení návratem komunismu je, řečeno lidově, „mimo mísu“.
V tomto bodě má pravdu nejen premiér Jiří Paroubek, ale i prezident Václav Klaus, který tvrdí, že nebezpečí pro svobodu a demokracii má dnes jiné kořeny. S Klausem lze polemizovat, pokud jde o jeho definici nových nebezpečí (europeismus, multikulturalismus, NGOismus, humanrightismus), ale pravdu má v tom, že zatímco intelektuálové a politici, ještě stále traumatizovaní komunistickou minulostí naší země, straší návratem komunistů k moci, skutečná nebezpečí pro naší svobodu číhají úplně jinde. I kdysi „internacionalistická“ komunistická strana je dnes ideologicky jen směsí pravicového a levicového extremismu. Může nanejvýš kalit politické vody demokracie, ale její ideje mají jen mizivý mobilizační účinek.
Žijeme prostě už v jiném světě než byl ten, který umožnil vzestup komunismu coby utopické vize naprosté rovnosti a odumírání státu. Státní komunismus skončil stejně tak, jako kdysi skončila éra absolutistických monarchií. Bojovat s komunisty má morální smysl podobný tomu, jaký měl ještě ve 20. století v USA boj s jižanskými konfederalisty a Ku-klux-klanem. Mít komunistické extrémisty ve vládě by bylo nechutné. Strašit ale návratem totality pod vedením komunistů má dnes asi stejný smysl, jako strašit v Americe návratem otrokářství.
MF Dnes, 30.11.2005.
Webová stránka Jiřího Pehe