SPOLEČNOST: Naše slavné prohry
V souvislosti s historickým výročím založení československa 28. října 1918 a také nedávnou vzpomínkou na nechvalně proslulou mnichovskou deklaraci z 30. září 1938 se mi vybavila slovakarla schvarzenberga, zástupce šlechtického rodu, jenž procházel českými dějinami po tři staletí:
„Když Jaroslav Seifert kdysi napsal, že 20. století bylo nasáklé krví jako řeznický hadr, měl pravdu. Hluboce nás poznamenalo, že jsme nebojovali. To mi dělá největší starost. Beneš kapituloval v roce 1938, kapitulovalo se v roce 1948, kapitulovalo se i v roce 1968. A jeden z výsledků je, že jsme – na rozdíl od Poláků, kteří bojovali – ztratili vlastenectví. Když o někom dneska řeknete, že je vlastenec, tak je v tom spíš půl posměšku. Byla by sice škoda Prahy, ta by byla rozflákaná, to je pravda, ale zachovali bychom si páteř a hrdost. V osmačtyřicátém je to stejný. Jednou jsme si zvykli kapitulovat, tak i roce 1968.“
Bum a je to. Teď některým z vás dost možná v rekordně krátké době stoupnul tlak, neb se cítíte těmito poznámkami poněkud zaskočeni či snad dokonce pobouřeni
Faktem je, že jde o ostrou rétoriku, pro leckoho o to hůře stravitelnou, že přichází od člověka, jenž se narodil do německojazyčného prostředí, od člověka, který přes třicet let svého života prožil na šlechtických sídlech v exilu, který vlastní vedle českého také švýcarské občanství a sám sebe označuje nikoliv jako Čecha, ale jako Středoevropana, a který ani onen zmiňovaný rok 1968 neprožil osamocen se zbraní v ruce a bojovou písní na rtech někde na pražských barikádách, a to z toho prostého důvodu, že se v Československu zkrátka a dobře fyzicky nenacházel
To jsou nepochybně důvody, jež mohou Karla Schwarzenberga v našich očích jakožto historického soudce poněkud diskvalifikovat. Nicméně neměli bychom na druhé straně zapomenout ani na to, že na svou rodnou zemi nikdy nezanevřel a po pádu komunistického režimu v roce 1989 se ihned aktivně zapojil do procesu budování demokracie.
A oproti většině z nás má jistou výhodu, protože může hodnotit (byť samozřejmě subjektivně) českou historii z pozice onoho Středoevropana a kosmopolity.
Takže se oprostěme od emocí a věnujme se meritu věci.
Především tomu, zda se po kritických letech (1938, 1948 a 1968) česká národní povaha skutečně tak fatálně a nevratně „pokřivila“.
Nemůžu si nějak pomoct, ale já zkrátka pod tou „rozflákanou Prahou“, kterou jsme mohli bez problémů mít během druhé světové války, vidím i ty „rozflákané“ lidi.
Jak dopadla například Varšava v roce 1939? A teprve tehdy (i když pro Polsko už pozdě) Anglie a Francie ukončily politiku appeasementu a vyhlásily Hitlerovi válku.
My bychom se rok předtím spojenecké pomoci nedočkali vůbec. Ani od Francie, ani od Sovětského svazu. To celé by byla dvěma slovy sebevražedná mise.
A rok 1948? Komunisté se na „vítězný únor“ připravovali několik let, po válce začali systematicky obsazovat klíčové bezpečnostní posty, ovládali policejní složky a zakládali akční výbory.
Přesto si prý Sověti nebyli ještě v roce 1947 jisti, zda ČSR nezachytí západní kurs, a proto také poslali do Prahy i brigádu KGB.
V tom čase se možná ještě dalo bojovat. Museli bychom ovšem počítat se statisíci sovětských vojáků Rudé armády, již zůstávali po dobytí Německa rozptýleni po celé střední a východní Evropě. Válkou vyčerpaná Francie a Británie by se kvůli Československu, stejně jako deset let předtím, rozhodně nikterak významněji neangažovaly. Američané nabídli (i ČSR) velkorysý Marshallův plán, který jsme však odmítli kvůli spojenectví se SSSR na věčné časy.
Na americkou vojenskou pomoc bychom však čekali marně. Válkou rovněž zdecimovaná armáda USA soustředila veškeré své zájmy v Evropě pouze do části Německa (budoucí SRN), kterou si hýčkala jako štít Západu proti komunismu.
A naposledy rok 1968. Měli jsme se pro změnu zařídit podle Maďarů z roku 1956, kteří bojovali shodou okolností právě v těchto dnech před 65 lety s obrovskou přesilou 200 tisíc sovětských vojáků?
SSSR plus další země Varšavské smlouvy proti Československu? V tehdejší geopolitické konstelaci bipolárního světa jsme opět žádnou pomoc očekávat nemohli. Bojovat by znamenalo umírat.
Jsme zbabělci, že jsme tak neučinili?
A může mít národ, jenž neposílá své lidi na smrt, přesto dostatek statečných a hrdých vlastenců? Já tvrdím, že ano!
Mění se jenom ten archetypální vzor patriotismu z doby meziválečné, poválečné a totalitní.
Válečná generace už odchází, nahrazuje ji ta „totalitní“, ale už je tu ta následující – dnešní čtyřicátníci žádnou z těch osmičkových proher sami nezažili.
A jejich děti? Dnešní teenageři? Ti na nějaké vlastenectví prostě nemají čas.
Ostatně nedávný průzkum zmapoval jejich historické obzory dokonale a nemilosrdně. Polovina z nich ani netuší, co se v letech 1968, 1948 a 1938 vlastně tak zvláštního dělo. A rok 1918 byl nepřekonatelnou hádankou pro pětinu z nich.
Takže Karel Schwarzenberg se určitě nemusí bát. Téměř nikdo z této generace (natož z dalších) si s sebou žádnou nesnesitelnou lehkost tíhy národa, jenž kdysi kdesi možná selhal, neponese.
Už z toho prostého důvodu, že mu ta informace zůstala utajena.
Je třeba se dívat výhradně dopředu. Doba je na nějaké ohlížení zpět až příliš rychlá a hektická a denně přináší nepoměrně důležitější záležitosti, které je třeba sledovat a začerstva řešit.
Bránit se? Dnes jedině proti virům.
Jak praví klasik: Kdo chvíli stál, už… mu chybí nejméně dvě stě aktualizací. A tam teprve seznáte, co je to pořádný boj!