Neviděl jsem na trávníku Koška, Pláničku a Bicana, zažil jsem většinou jen pochmurné časy po Vítězném únoru. Slavný klub, v jehož názvu lze vycítit doznívající národní obrození, byl kvůli Stalinovu pomníku vystěhován z Letné do Vršovic, přejmenován na Dynamo Praha a jeho sešívaný dres byl zakázán. Lid měl znát jen jednu hvězdu – tu komunistickou.

Slávistou jsem od malička a ještě dnes, když potkám sympatického sparťana, vždycky mě to trochu překvapí. Jako mladší žák jsem jezdil autobusem do Edenu na lehkoatletické tréninky a slávistickou hvězdu z červeného filce jsem měl při závodech připevněnu na bílém tričku zavíracími špendlíky. (Vyhráli jsme Pražský přebor a ve finále zametli s mnohem vybavenějším esenbáckým potěrem z Rudé hvězdy Praha).

V Záběhlicích však většina mužů a kluků fandila Spartě, snad to bylo způsobeno chladem mezi sousedními obcemi, který se podle legendy datuje ode dne, kdy v hospodě na Růžovém ostrově naházeli Záběhličáci do Botiče Vršováky, kteří zde byli na výletě. Moc fotbalové radosti mi můj klub nepřinášel. Občas jsme sestoupili do druhé ligy a derby se Spartou končilo většinou stejně jako hokejové zápasy s Rusy – porážkou.

Zázračná proměna přišla ke konci prezidentování A. Novotného díky obdivuhodnému vzepjetí fanoušků, sdružených v Odboru přátel Slavie v čele s hercem Martinem Růžkem. Slavia měla opět své dresy a jméno a do mužstva přišli výborní hráči Šindelář, Kadraba, Veselý a Píša, který se zároveň staral o zábavu. Kupříkladu se po drobném zranění vrátil na hřiště s totálně zabalenou hlavou. Jako nejexotičtější hráč se jevil obránce pokrývač Hildebrant, o němž se proslýchalo, že jeho bratr hrál za Kanadu hokej. Utrápení příznivci klubu zvedli hlavu. Vzpomínám si na ten slunečný den, kdy jsem na starém stadionu spolu se 40.000 dalších diváků v posledním ligovém kole očekával oslavu titulu. K prvenství nám stačila remíza, ale Tesař napálil penaltu vedle pravé tyče. Další roky už byly zase průměrné. Když ale Sparta také jednou konečně sestoupila – to bylo radosti!

Titulu jsme se po 49 letech dočkali až za nových pořádků roku 1996. Po úspěchu na mistrovství Evropy však reprezentanti Suchopárek, Bejbl, Poborský a Šmicer odešli hrát do ciziny a Slavia pak opět po prvenství jen pošilhávala.

Další tituly získala Slavia v letech 2008-09. Tento úspěch bývá spojován s přísným trenérem Jarolímem, ale jeho příčina je možná jednodušší. Líbivá útočná hra by byla k ničemu, kdyby v bráně nestáli vynikající brankáři. Už se skoro zapomíná, kolik vyložených gólů „čaroděj“ Vaniak pochytal. Zdálo se, že nastává zlatá červeno-bílá éra, protože na svou příležitost čekali nadějní mladíci, trénovaní Kozlem. Proto vedení klubu došlo tehdy k názoru, že Slavia není jen tak obyčejné české mužstvo a za televizní přenosy musí tudíž dostávat více peněz než ostatní kluby. Po nedohodě pak fanoušci nemocní, mimopražští a nemajetní své mužstvo nějaký čas neviděli.

Velmi často však pýcha předchází pád, o ten se postaral sám holohlavý trenér. Začal tím, že se zbavil oblíbeného kapitána Brabce. Fandové to nechápali a dohadovali se, co za tím vězí. V demolici svého mužstva pak Jarolím pokračoval. Místo toho, aby do sestavy zařazoval nadějné mladíky, prosazoval drahé nákupy stále nových cizinců. Bylo jich tolik, že si překáželi. S jistotou se počítalo s tím, že Slavia bude hrát výnosnou Ligu mistrů, v níž pak nezbytní cizinci zařídí astronomické příjmy. To se však nestalo. Nové mužstvo se nestačilo sehrát a bylo vyřazeno moldavským Tiraspolem. Nastal hluboký úpadek, hospodářský i herní. Znechucení cizinci odešli a nadějní mladíci se úspěšně uplatnili jinde.

„Pleška ven!“ znělo novým stadiónem.

Zdá se, že Slavii nesvědčí ani komunismus, ani současný kapitalismus. Příznivci se opět báli sestupu a sparťanům mohli jejich úspěchy jen závidět. Navíc se ukázalo, že někteří fanoušci s vlajkami jsou úplně stejní pitomci jako ti sparťanští. Nutno přiznat, že vedení klubu je svými nejapnými činy dráždilo. Například instalovalo na post trenéra elegantního šviháka Straku s jeho „tataráčkem“ a „sparťanským srdíčkem“.

Nyní Slavia opět stoupá vzhůru, ale už se z toho tolik neraduji. Příliš to v ní zapáchá penězi a podivným zákulisím. Po Čechoameričanovi Korbelovi, Angličanech, Rusech i tajném vlastníku je dnes Slavia ovládána Číňany a známým chytrolínem Tvrdíkem. Její krásný dres je znehodnocen čínskými klikyháky a nechybělo mnoho a zaskvěla se na něm i hvězda komunistická. Do hlavy se mi vkrádá pochybnost, zda je to pořád ještě naše Slavia.