Občas zaslechnu v médiích větu: „Prezident, Babiš, migranti, klimatické
změny... rozdělují naši společnost“. Není to pravda. Jde o příliš velké
zjednodušení problému. V demokratické společnosti má přece každý právo
na svůj názor. Má, dle Ústavy, i právo tento svůj názor prezentovat
(nejde-li o porušování zákona – například propagace fašismu, komunismu,
násilí atd.). To, co společnost rozděluje, je netolerantnost k názorům
druhých. Tvrdím, že to, že má někdo jiný názor ještě neznamená, že je
hlupák, nepřítel, nebo že je bezcharakterní. Znamená to pouze to, že má
jinou životní zkušenost, žil v jiném prostředí, byl jinak vychováván,
četl jiné knížky, měl jiné přátele…
Tolerance (snášenlivost) vede k větší spolupráci na projektech pro lepší
život občanů. Je absurdní, když dobrý návrh pro občany je smeten ze
stolu vládnoucí skupinou politiků jenom proto, že s ním přišel někdo z
„opoziční nebo konkurenční“ strany!
Důležitou roli hraje tolerance i v manželství. Tam totiž není možno
použít demokratické principy. Ve sporných případech končí hlasování
poměrem 1:1. A co teď? Buď problém odložit nebo losovat, nebo nastoupí
zázračná tolerance! (Vtipné je ovšem to, když je pak oboustranná.)
Demokracie a její dvě „přítelkyně“- tolerance a empatie, by měly být
vyučovány ve školách – alespoň hodinu týdně. Také měly být představeny v
různých sportovních a kulturních kroužcích. Mohly by se angažovat i
některé nevládní neziskové organizace. A měly by být také námětem na
pravidelné besedy v TV a v rozhlase.
Kdybych byl mladší, jistě bych se pokusil založit kurzy demokracie.
Nebylo by také na škodu zamyslet se i nad tolerancí vlastní.
Politici po volbách slibují, že budou národ sjednocovat, že budou
pracovat pro všechny. V Poslanecké sněmovně to ovšem vypadá poněkud
jinak.
(Pro odlehčení: Babička uklouzne a upadne. Přiběhne politik, pomůže jí
na nohy a povídá: „Tak vidíte, pomohl jsem vám. Až budou volby, dáte mi
svůj hlas, že jo?“
Babička se na něj podívá a povídá: „Spadla jsem na zadek a ne na
hlavu!“)
Přitom tolerance je jeden z předpokladů demokracie. Když vyhraje ve
volbách jiná strana než ta moje, tak to musím respektovat a smířit se s
tím. Příště třeba vyhraje moje strana a jistě bych nebyl rád, aby ji
potom někdo zpochybňoval, až bude vládnout.
Několik mých známých zažilo, že po prezidentských volbách se s nimi
jejich známí rozešli, protože volili jinak než oni. To je tolerance,
což!?
Málem bych zapomněl na fandovství. Přehnané fandovství je velký nepřítel
tolerance! Fandi, ale zůstaň člověkem!
Kolika sporům, hádkám a nevraživostem by se předešlo tolerancí k názorům
i činům druhých! Právě netolerance, mimo jiné, vedla vedení Sovětského
svazu k vojenské invazi na naše území 21.8.1968 a zřejmě vedla také k
napadení Ukrajiny Ruskem. Netoleranci lze připsat i dřívější náboženské
války.
Na závěr jsem si dovolil trochu zmírnit známé heslo pana prezidenta
Václava Havla na:
„Ať pravda a tolerance zvítězí nad lží a nenávistí.“