Od června, tedy od parlamentních voleb nás dělí více než půl roku a naše země stále nemá vládu. Tedy vládu má, vláda vládne, ačkoli nedostala v Poslanecké sněmovně důvěru. Tato vláda učinila řadu zajímavých a důležitých kroků, a také řadu chyb, ostatně jakákoli jiná vláda. Vláda pokročila v řešení dlouhodobých problémů, jako je spor státu s japonskou Nomurou či trable s elektronickým mýtným. Na druhou stranu se jí nepodařilo mnohé z toho, co vládní strana ODS měla v programu, tedy například zamezení či aspoň posunutí platnosti zákoníku práce. Vláda zatím nemá, ani nemůže mít účinné a prosaditelné recepty na penzijní reformu, na daňovou reformu, na reformu státní správy. Prostě proto, že nemá nejen důvěru, ale ani nadpoloviční podporu parlamentu pro jednotlivá hlasování. To je stav, který president označil za návrat k červnu.

Ano, za bezmála sedm měsíců se vlastně nic zásadního nezměnilo. V Poslanecké sněmovně panuje dvojí schizma: jedna dělící čára vede mezi takzvaně levicovou a pravicovou půlí, ačkoli ta označení na pravici a levici berme jen jako pomocná, s podstatou věci příliš nesouvisející. A druhé dělení probíhá v samotných stranách. Část ODS chce a druhá část odmítá spolupráci s ČSSD. Část ČSSD chce a druhá část odmítá koalici s ODS. Lidovci by chtěli do vlády, ať už s kýmkoli, jen rétorikou tu a tam se spíše kloní na stranu velké pravolevé koalice, a jindy na stranu středopravé vlády s podporou jednotlivců zleva. Zelení by jako jediní opravdu upřímně chtěli předčasné volby, protože jako jediní na tom mohou velice reálně vydělat a neriskují nic. Komunisté vyčkávají, aby se přimknuli tam, kde pro ně bude nejvýhodnější pozice pro přežití do příštích voleb.

To je velice stručně politická situace, na níž se už přes půl roku vlastně nic zásadního nezměnilo. Politici jednají, přinášejí jeden zaručený recept za druhým, ohlašují koaliční projekty, aby je vzápětí zase odpískali. Když se zeptáte samotných poslanců, už se s vámi o povolebních tahanicích o vládě ani nechtějí bavit. A běžný občan tomu už dávno přestal rozumět. Je-li ovšem ještě čemu rozumět. Nejedná-li se už jen o neustále se opakující koloběh neschopnosti, bezradnosti, nedostatku politické představivosti a státnické odpovědnosti.

Zdálo by se, že permanentní politická krize je učiněnou manou pro politické komentátory a novináře obecně. Myslím však, že opak je pravdou. Žurnalisté vykazují stejné známky „únavy materiálu“ jako voliči a, konec konců, sami politici. Zatímco těsně po volbách byla novinářská obec poměrně čitelně rozdělená na dva tábory – jeden volal po změně, tedy aplaudoval projektu trojkoalice ODS, lidovců a zelených, a druhý se držel spíše politiky ČSSD (to platí tradičně o deníku Právo), dnes už toto rozdělení není zdaleka tak jasné. Středopravicově orientovaní komentátoři sice dál staví názorové bariéry vůči Paroubkově socialistům, ale zároveň už ani perspektivy Topolánkových koaličních projektů nevidí tak růžově. Půl roku po volbách tak jsme opravdu v bodě nula. Po všech stránkách.

Je zřejmé, že naši politici ne vždy dokázali přesvědčivě vysvětlit médiím různé kotrmelce, názorové posuny a změny, aby je média dovedla kvalifikovaně přenést na publikum, tedy na voliče. Svůj díl viny mají jistě sami novináři, kteří možná až přehnaně nadšeně aplaudovali po volbách rodícímu se projektu nesocialistické vlády, a z toho nadhodnoceného očekávání se zrodilo logicky stejně intenzivní zklamání.

Někteří novináři stále vyzývají ODS, lidovce a zelené k trojkoaličnímu projektu i s tím rizikem, že ve Sněmovně neprojde. Objevují se dokonce názory, že než velká koalice se socialisty, to raději žádná vláda. Dokonce kterýsi novinář napsal, že se půl roku po volbách ukazuje, že žádnou vládu de facto nepotřebujeme. To je ovšem tak velký nesmysl, že snad ani nemá smysl o něm mluvit. Bezvládí je totiž nejen studnicí totální ztráty důvěry v politiku, ale také podložím pro pragmatické vygumování všech morálních či ideových kodexů ze společenského vědomí. A především je to strašně drahé. Což se ukáže velmi brzy. Neřešení problému je vždy v důsledku dražší než jakékoli, byť i špatné nebo dočasné řešení.

A do toho všeho někteří novináři stále spekulují o nějakých skrytých rolích presidenta Klause. Podle nich se totiž president pokouší vymýšlet různé modely vlády bez Topolánka, protože by prý chtěl na jeho místo prosadit někoho podle vlastního výběru – Pavla Béma, Jiřího Weigla atd. A sleduje tím údajně jen a pouze myšlenku velké koalice, která je garancí jeho znovuzvolení do čela státu na jaře 2008. Za tímto novinářským přemítáním je pravděpodobně z velké části skryt tradiční osten zášti vůči Václavu Klausovi, míchá se tu dohromady subjektivní dojem či dokonce osobní zkušenost a vztah s povinností objektivně informovat veřejnost bez ohledu na vlastní priority.

Ale i to může být do značné míry jen jakýmsi novinářským mlžením, zabíjením času, který nadstandardně vznikl stálým neřešením kvadratury kruhu, jíž je naše nová vláda.

(Psáno pro Česká média)