Není drzostí vypůjčit si titul proslulého Masarykova spisu pro krátký článek? Co máme s Masarykem společného? Myslím, že přece jen mnohé. Vždyť Masarykovi šlo o pochopení krize tehdejší doby a my máme otázkou stejnou. Jen nás dělí stovka roků, ale projevy choroby jsou hodně podobné. Také tenkrát se zmítala v krizi Evropa a český národ s ní. V pozdějších spisech se Masaryk snaží též pochopit důvody zničující války a nachází je v tom, že moderní člověk ztratil transcendentální rozměr svého života ukazovaný kdysi církvemi: církve zradily svůj úkol a důsledkem je nihilismus vedoucí k sebevražednému chování. Podle Masaryka je tato krize šancí porazit zkostnatělou teokracii demokracií; demokracie byla ovšem Masarykem něčím hodně jiným než pouhá technologie voleb a vládnutí.

Všechno ukazuje k tomu, že Masaryk se dotkl hluboké pravdy a díky tomu si zachoval aktuálnost až dosud. Zamyšlení nad úrovní současné politiky až mrazivě připomene to, co se dělo tenkrát. Takže máme s Kazatelem pravit: nic nového pod sluncem? Co je vlastně charakteristické pro naši dobu? Troufám si vymezit moderního člověka obecně a Čecha obzvláště tak, že ho vystihují dvě základní vlastnosti.

První naší vlastností je touha užít si.

Toužíme užít si a užít si hlavně všechno již nyní; žádné odsouvání příjemných věcí na pozdější dobu. Z toho, že by jeden zaséval a jiný sklízel plody, nás jímá děs. Když ne nyní, tak kdy? Kdekdo uvažuje tímto způsobem. Dokonce i slovník se proměnil: namísto 'děkuji' se vžilo 'konečně' a 'honem' již dávno nahradilo kouzelné 'prosím' obměkčující kdysi lidské srdce.

Všichni se honí za chimérickým štěstím, které nakonec vždycky proteče mezi prsty. Trpělivá práce pro příští pokolení se zvrtla v apokalypticko-ekologický ochromující děs z toho, co tuto Zemi potká, zatímco samolibí mudrlanti se jim pochechtávají a doporučují obyčejným lidem: jen si užívejte klidně dál, nic nehrozí - hrozí jen to, že se zabrzdí bohatnutí nás všech.

Proč si vůbec kazit náladu. Nálada je ostatně všechno: je třeba být v pohodě: pohoda za každou cenu. Když se nálada zkazí, sáhne se po láhvi něčeho ostrého. Kdo na to nemá, ten si ovšem dá pivo. Vždyť život přináší i bez smyslu tolik potěšení. Potěšeníčko moje! Že nebude trvat věčně? Co na tom? Mějme se báječně! Teď hned. Vždyť co nám zbývá jiného? Niternost? Co to je?

V lidské přirozenosti je zasloužený odpočinek po vykonané práci a odedávna tomu tak bývalo, avšak nyní se práce odsouvá na neurčito: hlavní je odpočinout si napřed, před tím, než se začne vůbec něco dělat. Asi není třeba dodávat to, že pak se nedá nic stihnout a že všichni díky tomu trpí nedostatkem času. Jedním z důsledků tohoto postoje jsou úvěrové pasti celých států i jejich občanů, pod nimiž se všichni hroutí. Když totiž na požitky nemáme peníze, tak si je prostě půjčíme.

Kdysi tkvěl dobrý život v tom, že člověk něco dobrého dělal - eu prattein - tak to chápal Aristoteles a mnozí po něm. V současnosti se zdá, že dobrý život tkví v tom, že člověk prostě nedělá nic a nic ani dělat nemusí. Čím naplní svůj čas? Jeho snem je od rána do večera lenošit. Pro Kanta měly smysl jen ty chvíle, které by člověk chtěl žít ještě jednou, kdežto nynější doba se k vlastní minulosti již ani nevrací a kdyby se tak náhodou stalo, bude jí všechno připadat bezmezně nudné.

Druhou naší vlastností je odpor ke smrti

Bývaly doby, kdy uvažovat o vlastní smrti bylo zdrcující pro obyčejného člověka a podnětné pro mudrce. Nyní se intelektuálové vyžívají v postmoderních žvastech o umění v lepším případě a v případě horším o oplzlých věcech. Kdysi lidé trnuli hrůzou nad tím, že všechno je pomíjivé: pokoušeli se vymanit z této trýznivé sudby, ale marně. Marnost nad marnost a všechno je marnost, praví Kazatel. Nic není pevného, trvalého. Každý přístroj se někdy porouchá a každá věc se dříve či později rozbije, zničí.

Ovšem my si z toho hlavu neděláme: když se něco pokazí, vyměníme to, totiž koupíme si něco nového a pěknějšího. Některým se kupování zalíbilo tak, že se obklopují věcmi, které ani nepotřebují a vyhazují to, co ještě výborně slouží. Jen mít všechno čerstvé, mladistvé.

Ještě podle dánského filosofa Kierkegaarda je napětí mezi časností a věčností zdrojem zoufalství a zoufalým je zejména ten, kdo o svém zoufalství nemá ponětí. Ale člověk moderní doby zoufalý již není: na zoufalství vezme prášek a hned je mu hej. Všichni se sice někam honí, ale zároveň mají času dost: vždyť před sebou mají po způsobu dětí celou věčnost.

Jenže na rozdíl od dětí dospělý člověk tuší, že si lže do kapsy. Svou lež o nekonečné budoucnosti pak promítne do touhy mít nekonečné množství peněz a začne bezhlavě usilovat o bezmezném bohatství. Pak teprve nastane rajský život bez omezení: pořídí si vyhřívaný bazén na zahradu a širokoúhlou plasmu do ložnice. Bohaté přece smrt nedostihne. Vždyť ve filmech jsou všichni mladí a krásní.

Když někoho náhodou postihne choroba, zlobí se. Po lékaři žádá, aby ho spravil: spravit se dá přece všechno. Či lépe vyměnit. Zejména pak vadí to, že každá nemoc připomíná konečnost vlastního bytí. Avšak přemítání o konečnosti se nenosí. Panuje k tomu odpor. Postižené a umírající je třeba odsunout do nemocnice či zařízení podobného, aby smrt nepřipomínalo pokud možno nic. Ve filmech je zabíjení a vraždění běžné, avšak to je 'jenom jako' a jinak se nás smrt netýká. Zapomenout jako na smrt, je dokonce přísloví.

Kdysi Epikuros pravil, že není třeba se smrti bát, poněvadž: dokud tu jsme, není smrt, až smrt přijde, my tu již nebudeme. Jenže slavný filosof se mýlil, když smrt je přece přítomná všude. Předně nás ohrožuje v každé chvíli, ale hlavně je přítomná v naší mysli díky tomu, že naše mysl je zcela obrácená do budoucnosti. Vlastně jen dotykem vnímání a konání se naše mysl podílí na přítomnosti; zbytek prodlévá v příštím čase a tam na nás zeje propast nicoty. Před smrtí prostě není úniku.

Co dodat závěrem?

Zdá se, že naše doba je v dokonalém úpadku. Ovšem jde o to, kdy ta naše doba začíná. Připomeňme si, co pravil Empedoklés o Akragantských: Akragantští hýří, jako by měli zítra zemřít, domy si však stavějí, jako by měli žít věčně. Že by již tenkrát ... ?