Komunismus nechal v každém z nás hluboké stopy. Někteří teskní po komunismu až tak, že i nadále uvažují stejným způsobem.

Projevuje se to stále stejně, totiž touhou přiklonit se k mocnému dubisku. Že komunisté jsou mezi předními, asi sotva koho překvapí navzdory tomu, že by mělo: vždyť v Rusku se změnil režim na stranu zcela opačnou. Předchozí komunismus byl svržen a zavržen, přičemž místo něj byl nastolen kapitalismus v té nejdivočejší podobě. A přece se naše bolševická strana stále přitáčí k Moskvě coby svému spojenci. Záhada? Rozhodně nikoliv. Členům i voličům této strany prostě od útlého dětství vtloukali do hlavy, že náš úhlavní nepřítel je imperialismus a že imperialismus zničíme na souši i na moři. Boj proti NATO a zejména USA se jim zaryl do mozku tak, že jediný americký voják na našem území jim způsobí vzkypění krve. Ale jejich síla se zvolna vytrácí: ukazuje se to v tendenci volebních výsledků. Dochází totiž k tomu, že staří umírají a poněkud odlišní mladší je nahrazují. Pochopitelně i někteří z těch mladších si zachovají uvažování po svých rodičích díky tomu, že rodiče doma jistě trvali na svých sentimentálních vzpomínkách. Ovšem odjinud jsou tito lidé konfrontováni s pravdou a potud, pokud mají vlastní hlavu, sami dospějí k závěru.

Ovšem i ti vlažnější mají mozek narušený doktrinálním uvažováním. Projevuje se to v poněkud mírnější podobě hlavně tím, že se bouří proti EU. Brusel nám chce poroučet a my se srdnatě postavíme proti němu. Ne snad tak, že bychom se snažili jeho chyby napravit či opravit. Docela prostě se k němu postavíme zády. Tu se v nás probudí zasutá výčitka namnoze skryté kolaborace s minulým režimem a dodáme si kuráž postavit se konečně proti. Bez úcty k sobě samému se žije blbě. Být disidentem a odmítnout okupaci jsme kdysi odvahu neměli, tak to nyní kompenzujeme tím, že se stavíme proti byrokratům na západě. Zapomeneme při tom rychle, že na výběr i působení oněch byrokratů jsme mohli mít a máme vliv my sami; stačí jen naučit se pořádně jazyky (stále jsme na tom zoufale špatně) a jednat s reprezentanty podobně malých či i menších států o společném postupu. Potíž tkví v tom, že naši lidé v Bruselu či ve Štrasburku namnoze nejsou zdatným vyjednávači a jsou spíš pro ostudu.

Vyjedou do centra a vrátí se s tím, že nám přikázali či zakázali zase něco dalšího. Tak v národě probouzejí averze sycené mindrákem valné části společnosti. Byli jsme sice slaboši, ale teď všem ukážeme sílu: budeme sveřepě nadávat tak, jak nadávali naši předkové na císaře pána. Naše minulost je přece tak slavná! Na svůj národ nedáme dopustit. Vydáme se do boje proti všem. Máme přece takové skvělé předky (totiž potud, pokud je vůbec známe a známe to, oč usilovali). Úsměvné při tom je, že do tohoto boje ve stylu rowdies šikuje zrovna Japonec bez kořenů. Ale tak to bývá. Do čela nacionální vzpoury Němců se postavil Rakušan a městské státy Řeků sjednotil Makedonec. Okamura ovšem naštěstí nemá Alexandrovy vůdcovské schopnosti. Připomíná jen zbytky ruštiny v každém z nás a rozehřívá v nás slovanskou vzájemnost: rozdíl proti zmatení jazyků v Evropě tkví přece v tom, že jazyku onoho mocného státu se dá rozumět.

Ovšem smutné je, že na podobnou vlnu naskočila i ODS. Ta vznikla nikoliv normálním vývojem; došlo (provedl to ve Vršovicích Klaus starší) k pouhému přejmenování a překlopení původního Občanského fóra, čili hnutí, jež nás mělo vést z Východu na Západ k demokratickému pořádku. Dopadlo to žalostně. Místo demokratické strany se z ní stala strana prolezlá korupcí až po nejvyšší poschodí (příkladem za všechny je amnestie před Klausovým koncem) a výrazně tím přispěla k nynějšímu suverénnímu vítězství Babišova hnutí. Ale ODS stále staví na boji za „suverenitu“ až po czexit (Klaus mladší a mnoho dalších). Hlavním důvodem odporu k EU je ovšem to, že EU by mohla sledovat chování našich korupčníků a dotačních podvodníků daleko pečlivěji. Je tudíž třeba naši svrchovanost bránit. Vždyť i to nás komunismus naučil a my jsme si to odnesli shrnuté v lidové radě: kdo neokrádá stát, ten okrádá svou rodinu. Též ODS tudíž podobně tyje z nostalgie voličů po komunistických časech.

Něco bude třeba v české společnosti změnit. Potácet se takto se zoufale labilní vládou nad propastí již nejde. Ale naštěstí dochází ke změnám. Dosavadní establishment vzniklý z chaosu devadesátých roků (Klaus, Zeman) již definitivně odchází. Přicházejí ve všech stranách politici o generaci či dvě mladší a ti již komunismus pod kůží tak zažraný nemají. Jediným reprezentantem původního establishmentu tak zůstává navzdory tomu, že na boji proti establishmentu postavil svou kampaň proti všem, právě Babiš. On přece získal své miliardy nikoliv svou přičinlivostí (dosáhnout takového bohatství by v některé vyspělé zemi mohl jen sotva) v divoké privatizaci a díky tomu, že se kamarádil s mocnými. Jistě není náhodou to, že si tak důvěrně špitá s ostudným Zemanem; jehož vláda mu tak pomohla k jeho bohatství.

Ten marasmus naší společnosti je smutný. Nejen že komunisté zničili naše hospodářství a naši krajinu. Oni také zničili charakter národa, zčásti tím, že naše elity vyhnali, ovšem hlavně tím, že devastovali lidskost v nás. Jizvy v duši zůstaly.