Po šest desetiletí nás doprovázel jeho zpěv

Karel Gott zemřel v úterý a následujícího dne jsem na tu zprávu reagoval krátkou glosou. Napsal jsem v životě stovky, možná snad i tisíce takových glos, a mohu poctivě přiznat, že jen v mála z nich jsem se zřejmě mýlil tak zásadně jako v této. Napsal jsem doslova: Je dobře, že se s ním země loučí důstojně, vlídně, s uznáním a vděkem. Zdaleka ne všem našim velikánům se to poštěstilo, tedy pokud se o pohřbu dá mluvit jako o štěstí. Loučení se odbývá profesionálně dokonale, s noblesou a grácií, jako byl noblesní a graciézní i on sám.

Uplynulo pár desítek hodin a tyto tři věty nabyly na grotesknosti až absurdní.

Gott na pozadí

Patřím ke generaci, kterou Gott doprovázel jako zvuková kulisa, jak se říká, od doby, kdy jsme rozum brali. Když si na ta raná léta vzpomenu, připadá mi komické, že se v našich kruzích gymnazistů vymetajících taneční podniky začalo mluvit o dvou senzačních rockových zpěvácích, o Gottovi a Matuškovi. Jeden i druhý měli svoje fanoušky. Hádali jsme se, kdo z nich je víc Presley, jestli Gott nebo Matuška. Pak se ukázalo, že ani jeden, ani druhý. Navíc to vůbec nebyli rockoví zpěváci. To nedorozumění jistě pocházelo i z toho, že jen málokdo měl přesnou představu o Elvisovi Presleym. Každopádně začala v těch prvních létech šedesátých nová éra. Dnes už je těžké si představit, že do té doby byly autenticky populární písničky, jako byl Cestář. Suchý se Šlitrem, Gott s Pilarovou, to byly doslova hvězdy zvěstující převrat epochy. Dnes se ta doba těžko posuzuje. K jejímu autentickému pochopení by bylo třeba prožít ten drtivý kontrast oproti době předchozí, tedy oproti padesátým létům s jejich strojenou, veskrze umělou a mocensky vnucenou poetikou.

Možná, že autentický prožitek pochopení čeká na zájemce v budoucnosti, protože strojená, vnucovaná ideologie se znovu ujímá vlády a drtí vše životné, přirozené. Ovšem to je zase jiná historie a Karla Gotta se věru netýká.

Gottova nejlepší léta řízením osudu spadla do normalizační éry, mimořádně hnusného údobí naší země. Byla to doba, kdy profesní kvalita platila spíš za hendikep než přednost a podezřelý byl každý, kdo něco uměl. Přesto se dokázaly prosadit mimořádné talenty, tu a tam, ve všech oborech. Asi jako když šídlo vyleze z pytle. Byli tenkrát lidé, kteří se takzvaně prosadili díky režimu. Gott byl absolutní a režim potřeboval jeho, ne on režim. Tak to prostě bylo. Režimní princip zněl: nepotřebujeme lidi nadané, ale oddané. Však to taky s režimem tak dopadlo. Jenže přece jenom nemohl zlikvidovat absolutně všechny nadané lidi. Musel nějak fungovat, ekonomicky, ale i v kulturní rovině nemohl připustit absolutní Biafru ducha, jak se také tehdy říkalo. Tento modus vivendi je vítaný terč zejména pro ty, kteří by jistě založili protikomunistickou buňku a žili by jako partyzáni v Brdech. Kdyby tenkrát byli na světě.

Karel Gott jistě nebyl sám, kdo i v této době fungoval a dokonce exceloval. Jeho tvorba, to rozhodně nebyly žádné protestsongy. Zaplaťpánbu za to. Noblesním způsobem pěl svoje noblesní písně v průběhu neuvěřitelných šesti desetiletí. Mistr upozornil na své fatální onemocnění a zanedlouho odešel ze světa, dalo by se říct – podle své zásady také noblesně. Zpráva o jeho smrti nějak zasáhla i lidi, kteří se o populární hudbu nezajímají, do této skupiny patřím i já. Ale co je to platné, Karel Gott byl trvalá kulisa našich životů, ať jsme ho poslouchali nebo ne. Je třeba mu poděkovat, že tu s námi byl. S ním nám bylo přece jen líp.

Potíže s loučením

Když umřel, byla to zpráva nečekaná, třebaže se dala tušit z jeho pochmurného avíza. V prvních hodinách to skutečně vypadalo tak, jak jsem se zmínil ve své bezprostřední glose. Jak ale hodiny plynuly, ukázalo se, že když padne velký strom, udělá to jiný vítr, než když někdo utne smrček. Ukázala se potřeba vymezovati se. A najednou, světe div se, vykresluje se nám obraz Karla Gotta jako té nejhorší kreatury husákovské doby.

Komunistickou stranu nový režim nejen nezakázal, ani ji nikterak neklepl přes prsty, takže dnes mluví do toho, jestli naše armáda smí koupit americké vrtulníky nebo ne, a jaká má být naše zahraniční politika. Státní bezpečnost nejen nebyla označena za zločineckou organizaci spolu s Lidovými milicemi, ale její příslušníci byli odměněni výsluhami ve výši, o jaké se penzistům v občanských profesích jenom může nechat zdát. To vše zůstává nepovšimnuto, zato Karel Gott, autenticky milovaný a obdivovaný, je líčen jako zosobnění zla, a kolem jeho pohřbu se rozpoutal nechutný tanec. Jedni i druzí se chtějí přiživit, jedni neadekvátním velebením, druzí popliváním. Že jim není haňba, řekla by babička, míříc na obě strany.

Rozlučme se klidně, důsledně, a naposled se chopím toho slova – noblesně, protože tak se to ke Gottovi sluší.

Kasání triček si schovejme na jiné pohřby, ono jich ještě bude.

LN, 5.10.2019