Kartágo bylo zničeno, z Ninive jsou zříceniny… Člověk by chtěl být gigantem a je hovno, kamaráde! Tolik neúplný citát z Haškova Švejka, citát, v němž je názorně obsažená ošidnost nemístného sebevědomí moderního, resp. postmoderního lidstva. 

Čím víc je soudobá společnost pyšná na své technické, kybernetické, zdravotnické, informační a Bůh ví jaké ještě úspěchy, tím více je zranitelná a nakonec velmi bezradná. Nehodlám popírat, že věda posunula hranice poznání, dokázala se vypořádat s řadou chorob dřív neléčitelných atd., ovšem současně veškerý „pokrok“ zbavil lidstvo potřebné pokory a skepse korigující scestné představy o vlastní dokonalosti. Přitom stále opakujeme chyby dob minulých a často se točíme jako hlodavec ve šlapacím kole, jako hloupý psík honící svůj vlastní ocas. Uvedu alespoň dva příklady, které sice svou podstatou tkví v naší české kotlině, ale nyní je jasně patrné, že četné analogie jsou vskutku globální.

Býval kdysi v letech sedmdesátých na rektorátu naší staroslavné alma mater (té nejstarší ve střední Evropě) vedoucí jednoho významného oddělení, který byl do této funkce instalován proto, že byl zasloužilý soudruh a hlavně bratr ještě zasloužilejšího bratra - soudruha ministra. Nebylo mu shůry příliš dáno… Říkalo se mu, vcelku přátelsky, Jednozáviťák. Čeština je jazyk barvitý, a tak už sama tato přezdívka poodhaluje obsah: ten pán byl schopen podržet v hlavě (mozku?) vždy jen jedinou myšlenku, tedy spíš informaci, a každá další tu předchozí vytlačila. Když nyní sleduji kampaňovité „informační“ bloky médií všeho druhu, postihující když ne celý svět, tak alespoň naši „starou dobrou“ Evropu, vytanula mi na mysli vzpomínka právě na tohoto pána. Zvěsti o brzkém zániku kvůli klimatu jen lehce, jako poryvem vánku, vystřídaly paniku budící zvěsti o šíření čínského koronaviru. Odlehčujícími přestávkami jsou jen krátkodobé živelní pohromy – vichřice, vánice, lokální povodně, nebo volby na Slovensku. A pak vše začne nanovo, masmédií všeho druhu je nyní velmi mnoho, až příliš mnoho (u nás až enormně mnoho na tak malý stát). A žádný „zpravodajec“ nechce zůstat pozadu, a proto všichni omílají jedno a totéž do omrzení a ještě si připadají jako zvěstovatelé světla v temnotách a šíří jen paniku.

Další cyklicky se opakující zhovadilostí je dělání pitomin, jichž bychom se mohli při uchování zdravého úsudku vyvarovat, a následné, stejně stupidní snahy o jejich nápravu. V tomto ohledu, myslím, my obyvatelé této republiky, skutečně vynikáme, ale ani jiné národy nejsou zcela bez viny. Jako paradigma lze uvést stavění pomníků, často anachronických už v době své instalace (Stalin, Koněv) a jejich následné bourání. Domnívám se, že v Čechách, na Moravě a ve zbytku Slezska bylo zbořeno nejvíce pomníků připomínajících éry minulé, do opovržení upadnuvší. A tento trend je jasně patrný už skutečně odedávna, husitským a jiným evangelickým obrazoborectvím počínaje i návaznou katolickou odvetou. Nezastupitelným symbolem daného konání je zboření a vleklé pokusy o reinstalaci mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze. Zjistila jsem, ke svému zděšení, že ani někteří kolegové historici už netuší, že o zbourání sloupu se postaral především žižkovský bohém a příznivec dobrého „truňku“ Franta Sauer se svými kumpány a že tento násilný akt byl velmi vítán, pochopitelně, i stranou národně sociální, jejíž členkou byla už tehdy i Milada Horáková. Nová instalace sloupu, jehož přesná podoba není zdokumentovaná, je právě tím nešťastným pokusem o „nápravu“ nenapravitelného, v podstatě zástupným problémem vědomé reflexe minulých zločinů a přečinů.

Všechny tyto a podobné akce mi nemohou nepřipomenout krásnou sekvenci z filmu Sedmikrásky režisérky Věry Chytilové: Protagonistky filmu, půvabné dívenky, které konají všemožné neplechy, zničí připravenou bohatou hostinu, rozbijí talíře a mísy, rozšlapou dorty a saláty a způsobí všeobecný chaos … Nakonec si řeknou, že už budou hodné a všechna svá darebáctví napraví. Posbírají střepy, rozkotané pochutiny na ně nechutně uspořádají a kochají se svou nápravou se slovy: to jsme krásně hodné.

Inu, právě tento příběh by měl sloužit jako pars pro toto, tedy příkladné poučení pro všechny, kdo hodlají napravovat svět. Stavění a následné bourání pomníků je přitom jen neškodnou ukázkou lidského nerozumu.