21.10.2019 | Svátek má Brigita


SPOLEČNOST: Nanebevstoupení teroristy

25.8.2010

Záblesk naděje v postkomunistické pasti

Motto: Jedinec bez hrdosti a cti a bez vědomí hranice, za kterou se nesmí ustoupit, za níž život ztrácí smysl, přestává být hoden jména člověk. Zůstává živá hmota schopná příjmu potravy, vyměšování a rozmnožování. Podle potřeby použitelná k výrobě, ve válce, k obstarávání potřeb vyvolených. Takový jedinec je jednoduše a lehce ovlivnitelný a korumpovatelný. Přijme-li takové pojetí života společenství jedinců, obávám se, že to již není společenství lidí.

Ve středu 4. srpna jsem se zúčastnil posledního rozloučení s Milanem Paumerem v Poděbradech. Ve městě, do kterého se Milan vrátil po čtyřicetileté emigraci. Prožil zde své poslední roky.

Dvacet let po velebené „Sametové revoluci“, po „pádu komunismu“, se až po smrti dostalo slov úcty a uznání jednomu z mála hrdinů, které naše země v posledních padesáti letech měla. Za života se Milan z oficiálních míst státu, jenž se označil za svobodný a demokratický, a formálně se rozešel s komunismem, setkával s tichem – výjimkou bylo Topolánkovo vyznamenání.

Atmosféra smutečního obřadu mě potěšila a dala kousíček naděje. Všichni, kteří při obřadu promluvili, s úctou hovořili o významu činů, jimiž se na počátku komunismu skupina bratří Mašínů vzepřela nastupující komunistické totalitě. Potěšilo mě to proto, že po celá devadesátá léta, kdy jsem byl poslancem parlamentu, jsem mohl pozorovat neuvěřitelný podvod „rozchodu s komunismem“. Viděl jsem jen změnu technologie ovládání společnosti. „Hodnoty“, na nichž byl komunismus ustaven, pravidla, podle kterých fungoval, zůstávaly, formálně se změnila vnější terminologie. Nejvyšší režimní komunistická hierarchie ustoupila do pozadí. Její místo zaujala připravovaná druhá, třetí garnitura spolu s vychytralci a kariéristy, kteří neměli zábrany. Oni určili obsah, hodnoty a fungování postkomunistické demokratury. Ideálem se stala „kontinuita“. Tito lidé navazovali na jediné, co znali a co uměli – lhát, krást a podvádět.

Postkomunistickým „humanistům“ šlo především o převod strategického majetku do rukou prominentů bývalého režimu a do rukou těch, kteří se připojili ke způsobu nefér hry, To byl hlavní obsah „sametové revoluce“. Proto bylo jejím sloganem „nejsme jako oni“.

Restituce majetku se nám podařilo prosadit přes výslovný odpor „státníků“ sametové doby. Obávám se, že pouze proto, že někteří z „velikánů“ měli v restitucích příležitost dostat něco mimo scénář jen pro sebe. Mohl bych uvést více příkladů a důkazů, proč si to myslím.

Sametový přechod z legálního „totalitního“ komunismu do „humánního, pluralitního“postkomunismu byl jednoduchý, hladký a úspěšný proto, že na konci osmdesátých let byla česká společnost svým obsahem a „hodnotami“ dokonale komunistická.

Za tři generace komunizmu se z předvoje pracujících stala vládnoucí kasta již neformálně dědičná, vědomá si, čemu vděčí za své postavení i toho, jaké to nese výhody.

Většinová společnost byla po půl století opakovaně a systematicky vykořeňována z posloupnosti historické a kulturní tradice, neměla pozitivních příkladů a vzorů osobností. Ve společenském prostředí nastaveném tak, aby v něm nemohla vyrůst originální osobnost, se většina stala masou jednotlivců bez ideálů, cti, hrdosti a schopnosti samostatného vlastního odpovědného úsudku. Stali jsme se plebsem. Komunizmus měl ve své demoliční práci téměř dokonalý úspěch. Podařilo se jim poškodit kulturní povědomí duše člověka. Komunizmus zničil ve většinové mase individuí povědomí hodnot, bez nichž život přestává mít smysl. Na konci legálního komunizmu jsme již nebyli společenstvím lidí. Stala se z nás množina součástek bez společných hodnot využitelná ke špatné výrobě, kterou bylo možné podle potřeby poštvat proti komukoli. Dobře jsme ovládali jen spotřebu, které nebylo dost a po níž jsme nejvíce toužili.

Nebylo problémem odvést pozornost masy jednotlivců bez společných vyšších hodnot od jádra problému. Od otázky, o co by především mělo jít, chceme-li skutečně reformovat naši společnost a zemi a uzavřít éru komunismu. Stačilo pár hloupoučkých sloganů, slib plnějšího hrnce. Stačily jednoduché teze – vše vyřeší privatizace a ekonomická reforma.

Na scéně nahoře nebyl nikdo, kdo by byl schopen a ochoten veřejně a důrazně vyslovit – pozitivní změna není možná bez vyrovnání se s minulostí a bez obnovy morálních hodnot. Téměř nikdo to též nebyl schopen a ochoten slyšet. Roky jsem se na toto téma pokoušel mluvit jak ve sněmovně, tak i doma v hospodě. Odpovědí mi byl posměch, syčení – říkali mi: „Kveruloval jsi za komunistů, kveruluješ dnes.“ Argumentu „na podvodu nejde stavět stát“ nerozuměli a nechtěli jej slyšet.

Dvacet let po „Sametu“ by snad i slepý i hluchý mohl pochopit, co se stane se společností, která pod tlakem rezignuje na hodnoty, které z nás dělají lidi, kulturní odpovědné společenství. Kam až věci dojdou, když takové společenství v daném nedobrém stavu setrvává, přestože tak činit nemusí. Za dvacet let „postkomunistické svobody“ jsme již mohli poznat, jak individuální společenská devastace pokročí, když se z minulosti nepoučíme, když přenecháme volné pole působnosti spodině, kterou komunismus zplodil a vychoval.

Milana Paumera jsem osobně poznal a spřátelil jsem se s ním při soudních stáních s Vladimírem Hučínem. Chodil jsem tam svojí přítomností Vladimíra podpořit. Při těchto soudních stáních měl Milan příležitost vidět, o čem je „právo“ a jak funguje soudnictví v postkomunistické „demokracii“. Užil si i vyvlečení policií ze soudní síně. Obvinění hloupé. Svědci obžaloby nevěrohodní a mluvící často proti sobě. Milan byl přítomen i při památném „výroku“ advokáta Tomáše Sokola na obhajobu Tomáše Hradílka – „mandant má lidské právo mít svůj svobodný názor“. Poté, když po rozhodnutích soudu o Hučínově nevině ve všech bodech obžaloby Hradílek v tisku bez předložení jakýchkoliv důkazů obvinil Vladimíra Hučína z terorizmu, „ctihodný soud“ dal v tomto případě Sokolovi za pravdu.

Milan viděl, jak fungují české soudy. Viděl, že podpořit Hučína chodili jen obyčejní lidé. Pochopil, že v žádném případě soudu nešlo o hledání pravdy a spravedlnosti. Vladimír Hučín byl zbaven obvinění jen proto, že ho nešlo zavřít – a tím odstranit – díky veřejné podpoře několika desítek lidí.

Rovný chlap, který se jako mladík postavil komunistické totalitě se zbraní, dokázal i jako stařec ve staré vlasti podpořit člověka, který se postavil dědicům totality.

Jedno Milan Paumer pochopit nedovedl – proč zdejší lidé po všech zkušenostech, kterými jsme prošli ve druhé polovině dvacátého století, „tak jednají“. Říkal mi – čím déle zde jsem, tím méně lidem rozumím. Odpovídal jsem mu: „Milane, nebyl jsi zde čtyřicet let. Těžko pochopíš, co se za tu dobu s většinou lidí stalo, jak komunizmus poškodil jejich duše.“ Když jsem mu občas telefonoval, abych ho pozdravil, říkal jsem mu „Nazdar, teroristo.“

Příběh života bratří Radka a Josefa Mašínových a jejich druhů je legendou dokládající, co znamená příklad osobnosti. Legendou toho, jak určité hodnoty mohou pokračovat v rodinné tradici. Je to v naší době již téměř totálního rozkladu hodnot příběh téměř starozákonní, hodný následování.

Otec Josef Mašín starší se stal hrdinou svými činy již za anabáze československých legií v Rusku za první světové války. Proslavil se jak v bojích u Zborova a u Bachmače, tak i v bojích na sibiřské magistrále. Po válce, po návratu z Ruska vstoupil do armády, byl dělostřeleckým důstojníkem. V roce 1938 byl podplukovník Josef Mašín zástupcem velitele dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Ruzyni. Po obsazení Československa německou armádou odešel do ilegality. Josef Mašín patřil mezi zakládající členy vojenské odbojové organizace Obrana národa, kde spolu s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem vytvořili zpravodajskou a diversní skupinu, kterou samo gestapo pojmenovalo Tři králové.

Josefa Mašína se gestapo zmocnilo 13. května 1941 při vyzrazeném zpravodajském vysílání do Anglie. Josef Mašín kryl utěk svých dvou druhů, radiotelegrafisty Peltána a štábního kapitána Morávka. Byl těžce zraněn a odvezen v bezvědomí do vězeňské nemocnice na Pankráci. Gestapo z něho nic nevytlouklo, týdny nevěděli, ani koho chytili. Podplukovník Josef Mašín byl popraven v Kobyliské střelnici za stanného práva 30. června 1942. Místo, kde skončil jeho popel, není známo. Na motáku, nalezeném po válce v pankrácké věznici, svým synům mimo jiné napsal: "Bojoval jsem za naši drahou vlast a národ … Nechtěl jsem připustit, abyste jednou i Vy byli porobenými otroky, nýbrž abyste zůstali svobodnými a volnými občany. Pamatujte si, že hájit svobodu své vlasti a národa jest povinností každého uvědomělého Čecha. I vy jednou takto musíte postupovat."

Na náměstích nestojí sochy Josefa Mašína. Později za komunistů v roce 1956 zemřela ve vězení i jeho žena. Byla odsouzena na 25 let. Ani její ostatky nikdy nebyly nalezeny.

Do čítanek patří i příběh o tom, jak synové Radek a Josef i jejich druhové se pokusili dostát odkazu svého statečného otce. Jejich činy musí být posuzovány v kontextu doby, co v situaci totální demoralizace a útlaku celé společnosti byli, věkem ještě kluci, schopni udělat a dosáhnout. Pamatuji si tu dobu jako děcko. Kdy náš táta byl pro výstrahu celé obci zavřen do pracovního tábora. Máma zůstala sama se čtyřmi malými dětmi a hospodářstvím. Nikdo nám nepomohl. Byli jsme jako raněné zvíře, které zvířecí smečka ještě doráží.

Legendou je a měl by se jí veřejně stát útěk skupiny bratří Mašínů přes území východního Německa do americké zóny Berlína. Jak se dokázali chovat a jednat v situaci totálního obklíčení vojáky a policisty a projít. Legendou je i celý další život Radka, Josefa a Milana, kteří přežili. Jak ze svých ideálů neustoupili a dodnes na nich trvají.

Odmítli se vrátit do země, kde rozchod s komunismem byl jen formální fraškou. Milan po návratu jezdil po školách a vysvětloval, co dělali a proč to dělali. Oba bratři se odmítli vrátit do země, kde komunistická strana odpovědná za vraždy, za statisíce lidí, kteří prošli jejími vězeními a pracovními tábory, nebyla zakázána. Strana, která po celou svou existenci sloužila zájmům barbarské ruské velmoci, v jejím úvazku a v jejím zájmu půl století systematicky likvidovala společenskou elitu a nedala vyrůst elitě nové. Odmítli se vrátit do země, ve které se společenství padouchů, kteří z nás udělali otroky svého státu, přeměnilo v „legální, demokratickou a parlamentní“ politickou stranu.

Děkujme Bohu za to, že když sami nejsme schopni se chovat a jednat jako odpovědné civilizované společenství vědomé si starozákonní pravdy, že zločin nesmí ujít trestu, má-li kulturní společenství trvat, máme zde symbol neústupnosti v bratrech Mašínech.

V Čechách bylo „normální“, že donašeči a spolupracovníci nacistů se na konci války stali partyzány a pak komunisty. Kvalifikací pro partajní i profesní kariéru se stalo padoušství, použitelnost a vydíratelnost. Až posléze sloganem „Sametové revoluce“ se stala nedefinovaná fráze „nejsme jako oni“. Ta v překladu znamenala – žádnému padouchovi a zločinci, který si zadal s komunismem, se nic nestane. „Humanista“ na prezidentském stolci tímto sloganem všem zvěstoval, že „zvykový“ úzus nepostižitelnosti velkých banditů v sametovém ráji bude pokračovat.

V Čechách bylo a je velmi snadné být velkým padouchem. Nic nehrozí, stačí se vždy postavit na správnou stranu, na každého něco vědět. Tento „zvykový“ úzus se stal i hybným momentem sametové perestrojky. Určil celý další běh morální destrukce postkomunistické společnosti.

V posametové „vysoké“ politice devadesátých let jsem do důsledků pochopil, že od nikoho, kdo se v demoralizovaném prostředí naší země dostane nahoru, nemohu čekávat poctivé fair play jednání i to, že vezme odpovědnost za svou zemi a nastaví svou kůži. Prostředí pro padouchy a neodpovědnost byly v naší zemi nastaveny již před desítkami let. Sametová „reforma“ proces „výběru talentů“ zdokonalila. I kdyby se mezi dnešními politiky vyskytl „člověk“ vědomý si své morální odpovědnosti bez tvrdého tlaku a „podpory lidí“, nemá šanci nic pozitivního prosadit a pomalu začít měnit zaběhlé zvyky.

Zkušenost posledních dvaceti let by snad již mohla vyvolat proces přemýšlení v mnoha hlavách individuálních součástek postkomunistické společnosti plebejců. Přemýšlení o tom, co se s námi a kolem nás děje, čím jsme se stali, co má hodnotu. Začít se stavět na vlastní nohy, stávat se lidmi. I když to bolí a stále více bude bolet, nepřistupovat na “normální“ švindly a „výhodné“ kompromisy. Začneme-li se měnit sami, bude se muset měnit i systém výběru talentů, kteří nás budou zastupovat.

To, že jsem na Milanově funuse slyšel i hodnostáře mluvit a říkat pravdu, bylo teplým vánkem naděje. Svým dechem bychom měli přispět k tomu, aby ten vánek začal sílit.

V Třeštici 11. srpna 2010



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.