29.11.2020 | Svátek má Zina


SPOLEČNOST: Nalít olej na hladinu

25.11.2010

Nezbývá mi než vzpomenout na onu slavnou historku, jak v jistém české městečku nějak v roce 1914 nezaregistrovali atentát v Sarajevu, neb byli plně zaměstnáni „informací“, že sedmdesátiletý ředitel měšťanky v. v. přivedl údajně do jiného stravu patnáctiletou studentku tohoto ústavu.

Podobně v úterý 23. 11. 2010 se naše media na hlavních stranách zabývala hlavně třeba tím, že je u nás v učení poslední švec, případně jak „dálniční pirát“ dostal pět let natvrdo.

Návštěvu německého presidenta, tedy presidenta našeho největšího a nejdůležitějšího souseda, zmínila krátce jen ČT a pak se něco mihlo v novinách na pátých stranách mezi články, kterým se odedávna říkalo „zlomené nohy“. Přitom přijel nominálně nejvyšší státník země, s kterou nás trápí již více cca 150 let silný nacionalistický spor. Ten se přes povinné diplomatické blábolení dostával v posledních letech do stále větších křečí. Konflikty kolem „vyhnanců“ a stále větší agresivita nacionalistického křídla Sudetských Němců a jejich „českých přátel“ – dřív se tomu říkalo kolaboranti, že - začaly ohrožovat i výborné ekonomické vztahy.

Rozpadlo se jednání v komisi o Památníku vyhnání díky nacionalistické agresivitě vedoucí Svazu vyhnanců (BdV, jehož součástí je i Sudetoněmecký landsmanšaft) Eriky Steinbachové, z které odešli na protest všichni „neněmečtí „zástupci.

Svaz vyhnanců jako „přípravu“ na vybudování „Památníku vyhnání“ otevřel v srpnu 2006 (za téměř naprostého nezájmu českých politologů a novinářů) v Berlíně neobjektivní výstavu „Vynucené cesty“, jejíž zahájení doprovázely protesty evropské veřejnosti. Výstava má měla dokumentovat poválečné vyhnání Němců z východní Evropy. Veřejností i odbornou kritikou byla však výstava označena za pokus o "přepisování dějin".

Známý nezávislý a respektovaný týdeník Der Spiegel v reakci na tyto skutečnosti udělal „prověrku“ vedení BdV, tedy i Landsmanšaftu. Výsledek byl tristní: Až do roku 1982 byla ve vedení BdV a Landsmanšaftu více než třetina bývalých nacistů. V seznamu členů nacistické strany byli i tři bývalí generální tajemníci BdV a řada místopředsedů. Ve více případech narazili novináři Spieglu na údaje, z nichž vyplývá možné zapojení pozdějších vysídleneckých představitelů na holocaustu.

To jen aby bylo jasné, na jakých základech je tato organizace vybudována.

Postavení České republiky nešťastně poznamenalo jednání porevolučních představitelů. Jiří Dientsbier z „morálních“ důvodů odmítl zapojení ČR do jednání o sjednocení Německa a dokončil to Havel svým „omluvným projevem“.

To byla voda na mlýn německých nacionalistů a obdivovatelů nacismu - v SRN považuje nacismus za režim, který měl i své „výhody“, stále více než 30% obyvatel. Jak v LN Daniel Kaiser snad poprvé veřejně v tisku v poznámce Úleva z Wulffa napsal o Havlově projevu a jednání Dientsbiera cosi podstatného: „Výsledkem mlčení německé strany (po omluvném projevu Havla) byla jakási „morální rovinka“, která navíc vzhledem k tomu, že Češi byli čekateli na přijetí do západních struktur a Němci jedněmi z hlavních klíčníků, občas sklouzávala k optickému dojmu, že víc se bude muset kát Praha. Jistý diplomat z Černínského paláce říkával: „Oni to tu rozvrtali, ale my teď s tím máme plné ruce práce.“

Jednoduše řečeno, protože jsme se velice nutně potřebovali vytrhnout z ruského vlivu, byli jsme v pozici, na kterou platí staré vojenské německo-rakouské úsloví Maul halten und weiter dienen, tedy „držet hubu a krok“.

Tyto dvě věci přímo poňoukaly milovníky starých sudetoněmeckých pořádků ke zvyšování nátlaku na nás. Jak napsal Jan Kovanic v Šamanově doupěti v článku 17. listopad 1989 - Co jsme nečekali: Nečekal jsem, že sudetoněmečtí krajané jsou skutečně takoví revanšisté, jak to o nich tvrdili komunisti...

Takže jsme víceméně jen trpně přihlíželi dehonestaci Edvarda Beneše a v jeho jménu celé ČSR, neprotestovali jsme, když jakoby umělci rozmlátili k tomu připravenou bystu Beneše a tzv. investigativní novináři ječeli, jak je možné, že president nechal sundat z Hradu transparent „Zimmer frei“. Bohužel jim ale kolemjdoucí nenafackovali, jak by se stalo třeba v Polsku atd.

Pak už však tvrzení, že Němci a Češi jsou za válečné zločiny stejně vinni, nebylo někomu dost. Vlajku vztyčil u nás Bohumil Doležal a převzali ji „avantgardní umělci“, přidali se zahraniční šílenci říkající si emigranti z tzv. „Cs magazínu“, objevily se organizované klaky píšící na internetové diskuze sprosté nadávky o Češích jako národu zbabělců, zlodějů a vrahů - přičemž většina IP adres těchto pisatelů byla a je buď z SRN a Rakouska, anebo z „anonymizérů“. Na povrchu se nedělo skoro nic, ale v českých a v německy mluvících zemích jsme začali být vydáváni za největší válečné zločince, proti jejichž zločinům je nacismus zanedbatelný.

Situace začaly být politicky neudržitelná, když významný československý režisér židovského původu natočil za podivné peníze německou nacionalistickou agitku „Habermanův mlýn“, který lze označit za česko-německé opakování nechvalně slavného nacistického filmu Žid Süss. Tak jako tento nacistický film zneužil slavný román Liona Feuchtwangera proti židům, byl zde zneužit román Habermannův mlýn – sám o sobě už nepravdivý - jako protičeská a prosudetoněmecká agitka. Autor kritiky na Neviditelném psu Štěpán Šafránek sice není tak kategorický jako já, v podstatě však přiznává, že jde o umělecky vynikající, ale jinak naprosto lživé, fakta překrucující dílo. Jsem přesvědčen, že zvláště ona pasáž bestiální vraždy páchané Čechy na „kladném hrdinovi“ a na ní navazující záběry vagonování Sudetských Němců je jednou z nejhnusnějších propagandistických lží.

V současné době nemá Německo žádný zvláštní zájem rozdmychávat staré vášně a vést staré války. I když, jak konstatuje například Alfred Payrleitner v knize „Rakušané a Češi - svárlivé příbuzenství“, tyto vzájemné konflikty mezi Českem, Rakouskem a Německem (hlavně Bavorskem) jsou leitmotivem dějin střední Evropy za posledních cca 1300 let.

Evropská unie, tedy něco, co mimo jiné mělo zabránit samotným Němcům, aby nevyvolali, jak pravil německý kancléř Schmidt, další celoevropskou válku, se začíná zevnitř hroutit. Německo navenek kritizovalo, ale potichu přehlíželo a podporovalo (placením a podporou BdV) více než 60 let svoje nacionalistické běsy. A ti v okamžiku přicházející krize začínají být nebezpeční. Vytvářením dojmu, že Česká republika a také Polsko jsou vlastně vinny za rozpoutání II. světové války - například ČR neústupností Sudetským Němcům. A po válce jsou ještě více vinni „genocidními„ vraždami, v Česku prý danými dnem 9. 5. 1945. Dříve nenápadně, dnes už hlasitě začínají některé ne-nevýznamné německy mluvící kruhy rozdmychávat a pokoušejí se různými „podporami“ eskalovat stále nedořešený česko-německý, ale i polsko-německý a slovensko-maďarský někdejší konflikt. Viz například nedávná televizní reportáž o „vyhánění Maďarů ze Slovenska“ od pana Davida Vondráčka následující po jeho dílu „Zabíjení po Česku“. Za což jsou údajně vinni jak Slováci, tak Češi. To spolu se sérií článků, filmů, divadelních her - většinou naprosto nepodložených či vyloženě překroucených – o bezuzdném vraždění páchaném Čechy na Němcích, které se vyrojily po mnohaleté mediální přípravě vedené panem Doležalem, musí v Berlíně německým demokratickým politikům připomínat hraní mírně idiotských anebo navedených dětí se sirkami ve skladu dynamitu.

Jak se zdá, ani Německo však nemá sílu naplácat těm, co těmto „umělcům“ a „čistým českým duším“ dávají od rukou na hraní rozbušky v továrně na dynamit. A tak přijel president Wulff a sdělil (cituji z článku v LN od pana Kaisera): "míra provinění Němců na Češích během druhé světové války byla větší než míra provinění Čechů na Němcích po válce, (což) je věcně vzato nudný až triviální (výrok) . Ne ovšem v kontextu, ve kterém jej pronesl. Ano, v kontextu, právě v tom kontextu, který mnozí naši „bojovníci vyhledávající stále nové a nové české viny“ popírají. V kontextu českoněmeckých vztahů to jsou skutečně revoluční slova. Slova zásadní.

Bohužel, nemohu však souhlasit se závěrem článku pana Kaisera: „Snad tak učinil tečku za podivnou stínohrou, na niž kdysi česká diplomacie vypotřebovala spoustu námahy, která by se byla bývala hodila na užitečnější věci."

Bohužel, tečku určitě ne. To by tyto věty sem musela přijet pronést německá kancléřka. Tedy skutečně „těžká politická váha“. To však neučinila a neučiní, protože Bavorsko a potomci vyhnanců jsou příliš silnou základnou volebních hlasů. Takže lze očekávat po krátkém zklidnění další kolo rozdmychávání revanšistických ohníčků. Bohužel.

A nám nezbývá než se řídit radou z knihy rakouského novináře A. Payrleitnera: "V této části střední Evropy se může udržet proti tlaku z východu či západu jen ten, kdo bude mít na své straně v mocenském mnohoúhelníků Bavorů, Uhrů (Slováků), Čechů, Poláků a Rakušanů tu nejširší alianci.„

To platilo v době Leopolda III. Babenberského,zakladatele nezávislosti Rakouska, jako to platí dodnes.

A protože svět je menší, potřebujeme k tomu dnes ještě sjednocené Německo a Rusko. Kdo to nechápe, je s prominutím osel. A tomu,kdo si hraje v prachárně se sirkami, by měli ty sirky sebrat. V zájmu nás všech.

Kancléř Wulff udělal svým významným projevem to, že nalil „olej na rozbouřenou hladinu“. Jak to dělali moudří kapitáni, když se blížila velká bouře. A ta celoevropská bouře se blíží. A někteří si v ní chtějí hrát své špinavé nenávistné hry a vyvolávají vlny. Naivní „idealisté“ jim v tom pomáhají. Jako vždycky. Uvidíme, zda ten olej pomůže.

P.S: Ovšem to pak nesmí komentovat tuto událost pro posluchače (což se pak objeví svodkách zahraničních medií) poněkud alternativně myslící redaktorka Z. Kuchyňková. Ta na zprávách Radia Praha prohlásila, že Prezident Wulff (řekl): V Česku nastal čas pro debatu o období po válce s tím, že „nechce, aby se porovnávaly nacistické zločiny na Češích s následnými činy Čechů na sudetských Němcích“.

Takže první věta je ve smyslu Wulffova prohlášení nepravdivá a druhá se dá vykládat dvojsmyslně s tím, že by se to naopak mělo porovnávat obráceně. Ach jo! Asi má fakt pravdu ten průzkum gramotnosti, který tvrdil, že u nás má mnoho absolventů škol potíže s pochopením textu. A taky projevů.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.