Dlužno říci, že Klausovi spolupracovníci či spojenci a názoroví souputníci někdy poněkud hřeší na své výlučné postavení a upozorňují na sebe způsobem, který se leckomu může zdát přepjatý. Například Jaklova alternativní kariéra rockového hudebníka by mohla někomu připadat jako nevhodný doplněk prezidentského majestátu. Stejně tak Hájkovy konzervativní názory na Darwina či škodlivost kouření způsobují čas od času také dosti vzrušené mediální diskuse, nad nimiž se vždy najde někdo, kdo vystaví Hájka obvinění, že poškozuje hlavu státu a měl by vystupovat uměřeněji. Potíž je v tom, že Václav Klaus si nikdy nevybíral své blízké podle míry jejich konformnosti a zaměnitelné šedosti postojů a veřejných výstup. Prezident je také ve své podstatě trochu provokatér. Velmi dobře zná schopnost médií i ze sebemenší drobnosti vyrobit kauzu na titulní strany. Proto své názory formuluje leckdy ostřeji, než by někdo mohl očekávat, proto si vybírá témata, která rozhodně nejdou takříkajíc po srsti. Klausův boj proti receptorům globálního oteplování či proti fotovoltaice jsou toho zářným příkladem. Na druhou stranu se ukazuje, že Klaus mívá, ač se to často zprvu nezdá, obvykle pravdu. Kauza s fotovoltaikou je toho přímým důkazem. Ať tak či tak, Klaus je vždy tím finálním mediálním terčem, na něhož se střílí často skrze jiné, a Klaus to musí vědět.
Klaus je ovšem ve své strategii konzistentní. Zaujímal v minulosti rozhodné postoje v kauzách a tématech ještě daleko složitějších. Vzpomeňme na jeho odsouzení amerického bombardování Srbska, připomeňme si jeho radikálně odmítavý postoj k nárokům sudetoněmeckých vyhnaneckých organizací. Koneckonců Klaus byl jediný vysoký domácí činitel, kdo odmítl akceptovat muslimy inscenované vyhlášení samostatnosti Kosova, protože dobře viděl v tomto aktu mezinárodního separatismu jednak nebezpečný precedens, který může posílit i obdobné snahy v Baskicku či třeba jižním Slovensku, a jednak nepřešel nevšímavě skutečnost, že kosovská samostatnost posiluje jihoevropský výběžek islámské geopolitické enklávy. A samozřejmě Klaus jako jediný ve finále brzdil přijetí Lisabonské smlouvy jako aktu likvidace řady autonomních národních svobod a rozhodovacích pravomocí členských zemí Evropské unie, zejména těch novějších a početně slabších.
Klaus prostě nosí svou kůži na trh pravidelně, sleduje při tom jednak faktické vyjádření svého postoje, jednak rozpoutání veřejné diskuse nad věcí, a také nepochybně, byť jako vedlejší produkt, i oživení vlastní role jako nepominutelného fenoménu domácí scény, jako toho, kdo určuje témata a mnohdy i ducha debat ve veřejném diskursu. To je konec konců to hlavní, čím může doopravdy ovlivňovat život země, protože jako prezident má exekutivní pravomoci jen malé, nesrovnatelné s kompetencemi předsedy vlády.
Tentokrát se Václav Klaus vložil do diskuse o Ladislavu Bátorovi a jeho možném angažmá ve státní funkci. Bátoru zná Klaus ponejvíce z akcí občanské iniciativy D.O.S.T., která se profiluje jednak výrazně euroskepticky, odmítá federalizaci starého kontinentu, ale vystupuje také na obranu tradičních konzervativních hodnot, proti perzekuci křesťanů v zemích třetího světa atd. Aktivita D.O.S.T. shromáždila velice rozdílné osobnosti – od europoslance za ODS Ivo Strejčka po bývalou europoslankyni Janu Bobošíkovou, od propagátorů křesťansko-demokratických ideálů Romana Jocha a Michala Semína po dokumentaristu Martina Vadase, od bývalých poslanců Evy Dundáčkové, Petra Plevy a Juraje Ranince po známého advokáta Milana Hulíka. Na akci D.O.S.T. vystoupil i arcibiskup Dominik Duka. Je zřejmé, že tato aktivita nesměřuje k ustavení nějaké unitární politické strany, na to jsou její zastánci příliš různorodí a spojují je právě a pouze názory obsažené v konzervativním kredu D.O.S.T.
Ladislav Bátora je jedním z viditelných mužů této akce. Vystupuje na shromážděních, prezentuje názory signatářů. Hlásí se k politické pravici, ale podle svých slov ji na české politické scéně nevidí. Před pěti lety kandidoval za národovce Petry Edelmannové – neúspěšně – do Parlamentu. Členem této strany není. Mimochodem, do stejných vod vstoupil nakrátko i Milan Knížák, který měl za koalici Národní strany s národními socialisty kandidovat do Senátu v roce 2004.
Kdybychom měli stejně důsledně kádrovat všechny politiky, asi bychom se podivili, že třeba Martin Bursík byl členem či poslancem už za pět politických stran, Vítězslav Jandák za čtyři, současná strana TOP 09 se jen hemží lidmi, kteří předtím prošli Občanským forem, Občanskou demokratickou aliancí a KDU-ČSL, a tak bychom mohli pokračovat.
Bátorova nepředloženost tkvěla v tom, že si zadal se stranou, která u médií a některých politiků požívala nevalné pověsti. U strany, která organizovala protiromské akce v Letech atp. Potíž je v tom, že Národní strana byla legální a nikdy nevyvolávala tak prudké extrémní aktivity jako třeba Vandasova Dělnická strana. Potíž u Národní strany byla jinde: Ta strana neměla výraznou a pevnou ideologii, ani tu konzervativní, o níž mluví Bátora. Takže to může působit dojmem, že chtěl prostě Edelmanovou využít jako jistý možný výtah k pozici. Že to nevyšlo, není divu. Národní strana nebyla ani příliš srozumitelná a přijatelná, ani se nevyznala v politickém marketingu. Ostatně – kde je jí dnes konec?
Že se Václav Klaus dnes zastává Bátory, to by nikoho nemělo překvapit. Klaus tím dává najevo svůj obecný odpor ke kádrování a mentorování, zejména když se nese z úst takových, kteří by sami první měli dlouze zametat u svých dveří. Jiná otázka je, zda prezidentovi politický trpaslík významu pana Bátory za tolik oběti stojí. Zatím to chápu jen jako boj o princip.
Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6