Po více než šesti měsících neexistující řádné vlády, kdy se Česká republika proměnila v největší nevládní organizaci na světě (Jacques Rupnik), bychom si měli v adventním čase roku 2006 nejspíše položit stejnou otázku, jakou si položil Ferdinand Peroutka po říjnu 1918: Jací jsme? Jaká je naše národní povaha?

O čem naše neschopnost přistupovat na kompromisy jako základní princip konsenzuální politiky, na níž je postavena Evropská unie, svědčí?

Ferdinand Peroutka si tyto otázky kladl v roce 1922 a snažil se na ně odpovídat v Lidových novinách. V roce 1924 své úvahy vydal knižně a o deset let později, v roce 1934, tedy po roce, kdy byl v sousedním Německu u moci Adolf Hitler, knihu připravil v nakladatelství Františka Borového k druhému vydání.

My jsme si tuto otázku po 1. lednu 1993, kdy jsme ztratili Slováky jako poslední větší etnikum (po ztrátě sudetských Němců, Židů a Rusínů), které nám mohlo každodenně nastavovat zrcadlo a nutit nás k závažnější sebereflexi, vůbec nekladli. Žádná veřejná diskuse na toto téma u nás neproběhla, proto stojí za to si připomenout, co napsal před více než osmdesáti lety Ferdinand Peroutka.

"Není pochyby, že osudy tohoto státu nedají se trvale zabezpečit sebe skvělejšími aliancemi politickými a že jsou koneckonců přímo závislé na vlastnostech a schopnostech, skrytých v naší povaze. Nikdo, i kdyby myslel sebe pečlivěji, nemůže přidati své postavě ani coul na velikosti..."

O kousek dál čteme: "Naše nejmodernější politická historie, s obtížemi našeho exportu i bezradnost našeho parlamentu, s půlmilionovou komunistickou stranou, s naším nacionalismem i našimi pacifisty, s naší vládní koalicí i se způsobem psaní "Večera" a "Národní demokracie" a s padesáti články "Času" o politice a náboženství, s dobrodružstvím cizinců v našich hotelích - to vše je přesným výrazem naší národní povahy..."

Problém viděl pan Peroutka hlavně v tom, že jsme se na tuto otázku nikdy nesnažili hledat řádnou odpověď. Příčítal to hlavně té skutečnosti, že jsme v duchovní činnosti byli epigony, a proto jsme zřídka kdy analyzovali sami sebe - spíše jsme byli nakloněni analyzovat jiné: Němce, Francouze či Angličany. První, kdo se o náčrt našeho obrazu pokusil, byl Francouz Denis a po něm vídeňský spisovatel Pannwitz, autor knihy Der Geist der Tschechen, Duch Čechů. Podle nich jsme nakloněni hloubavosti a mystice, jako všichni Slované. Sami se často obracíme jen do minulosti a mluvíme o Husovi, Žižkovi a Komenském, s kterými již nemáme pranic společného a cizince vodíme do muzeí a chlubíme se starými kroji. Tak vypadá dodnes i náš časopis určený pro zahraničí Im Herzen Europa.

Sociolog Emanuel Chalupný v knize Národní povaha česká zase napsal: "Česká povaha jest anticipační, stejně jako česká řeč, která klade přízvuk na první slabiku. Češi jsou velmi čilí, často důmyslně anticipovali budoucnost. Dejte Čechovi popud, a on rozžehne sirku v plamen, aby však plamen brzo neuhasl, nýbrž nesl užitek, o to musí pečovati zase jiní. Čech nevytrvá, uchvátí primát, ale pozbude ho brzo. Učiní skvělý vynález jako Ressel, ale nedovede jej zpeněžit. Čech razí cestu, ne však sobě, nýbrž jiným. Dějiny reformace jsou skvělým příkladem... U nás nic nevytrvá v delším klidném růstu, při velkém díle, i literárním, dojde nám brzy dech."

Těžko s takovými soudy bez protestu souhlasit, i když víme, že ledascos z naší nejnovější historie tyto úvahy potvrzuje. Díky hlavně Václavu Havlovi jsme během velice krátké doby získali ve světě velké renomé srovnatelné s renomé první republiky T. G. Masaryka a díky rychlým reformám v prvních letech jsme se stali "tygry Evropy", ačkoli dnes již z toho vůbec nic neplatí a spíše se naší tehdejší představě smějeme.

Vleklou krizí - neschopností se dohodnout na nové vládě v roce 2006, v době, kdy situace u sousedů v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku je ještě problematičtější,, jsme nedokázali využít k tomu, abychom ukázali, že jsme racionálnější a že až převezmeme na půl roku v roce 2009 předsednictví Evropské unie, budeme schopní šikovně vyjednat kompromisy mezi šestadvaceti členskými zeměmi. Naopak můžeme vzbuzovat oprávněné obavy, že takovou roli nebudeme umět sehrát a že se na ni ani za dané politické situace nemůžeme důkladně připravovat. Dodnes neproběhla ani debata o tom, jaké hodnoty chceme v EU prosazovat, a ODS se na svém posledním kongresu zavázala, že už nebude na EU předávat žádné další kompetence.

Podle sociologů o povaze národa rozhoduje život dvou posledních generací. Generaci, která je u nás u moci, tvoří děti Gustáva Husáka, předchozí generaci představují zase vrstevníci Gustáva Husáka. První jsou produkty vládnoucí čtyřicetileté nenormality a druzí zažili totality dvě: socialismus národní (hnědý) a internacionální (rudý). Obě tyto generace žily v době, kdy každá evropská myšlenka u nás přenocovala jen v hotelu, jak říká klasik. První republika trvala stejně dlouho jako Husákova normalizace a za Rakouska-Uherska jsme se místo politiky naučili jen dělat obstrukce v parlamentu. Ještě Mickiewicz u nás neviděl politický život a hovořil o nás jako o národě filologů. Peroutka napsal: "Dříve jsme četli, než jednali". My dodejme, že u velkých národů tomu bylo opačně. A ani dnes nejednáme, jen mluvíme, aniž si uvědomujeme důsledky svých výroků. Nedorostli jsme ani tak daleko, abychom rozlišovali rétoriku předvolební a povolební, jako základ demokratické kultury.

Ferdinand Peroutka napsal: "Ve shonu našeho opožděného vývoje nemohlo nic u nás zapustit kořeny dosti hluboko. Těm všem myšlenkám, které u nás přešly, chyběla solidnost toho, co dlouho zraje na vlastní půdě. To platí i o tom, co nás bystřilo i měkčilo. Nevybudovali jsme si tradice dosti klidné, které jediné mohou býti oporou povaze. Mnoho myšlenek nás jen poprášilo. Naše historie rozšiřovala mozek, ale neposilovala organismus. A tak vše, co děláme, co píšeme, oč se pokoušíme, má jaksi slabé kosti."

Peroutkova slova potvrzují, bohužel, i děti Husákových dětí, kteří již vystudovali po roce 1989 a nazývají se třeba mladými konzervativci. Vzpomeňme si, jak vroce 2000 mladí konzervativci požadovali, aby stát zakročil razantněji proti krizi v České televizi, aniž si přečetli, že stát je sice pro konzervativce instituce nejvyšší, jenže svou nadřazenost chápe vůči nim ve smyslu ochrany jejich autonomie (viz třeba Roger Scruton). Instituce se mají řídit podle vlastních principů a úloha vládnutí spočívá v ochraně, a ne v jejich ovládání. Stát má jen takovým institucím jako je veřejnoprávní rozhlas či televize poskytovat legální rámec, uvnitř něhož se mohou rozvíjet v souladu s potřebami a očekáváním svých členů. Skuteční konzervativci třeba ve Velké Británii proto obhajují dělbu moci ve státě jako nejlepší metodu vládnutí, v níž platí individuální svobody a rozmanitost institucí.

Podobně dnes někteří naši politici často používají slova "suverenita" a "federace" a oběma těmto slovům propůjčují opačná hodnotová znaménka, než mají ve staré Evropě. Suverenita není nadřazena demokracii a být v západní Evropě suverenistou, jak tvrdí například Jacques Rupnik, není chápáno jako něco pozitivního. Podobně federalismus či federace tam není chápána jako cosi, co má minusové znaménko jako u nás, neboť federace je jedna z možných forem demokracie.

V integračním evropském procesu, který probíhá od konce druhé světové války, kdy se stále více a více pravomocí deleguje na nadnárodní instituce, je ten, kdo hájí suverenitu, považován spíše za toho, kdo ohrožuje budoucnost silné a konkurenceschopné Evropy, v níž všechny státy v porovnání s Čínou, Indií a USA jsou malé. Kořeny tohoto našeho chování jsou samozřejmě staré. Dr. Chalupný na to upozorňoval srovnáním národních zpěvů: Angličan zpívá: Vládni, Británie. Češi pějí: Ještě naše slovanská řeč žije. Angličan se těší ze své vlády, my z toho, že jsme ještě nezahynuli. Svou existenci ještě stále nepovažujeme za samozřejmou a proto zřejmě tolik nepochopení pro integraci Evropy.

Také by se dalo říci, že stejně jsme nechápali před čtyřmi sty lety, že stavovským povstáním a defenestrací (23. května 1618) podkopáváme projekt universalismu, na němž stála Evropa více než 700 let. Panovníci (zvláště Habsburkové) Svaté říše římské nemohli opustit katolicismus a rozejít se s papežem. Podobně západoevropští státníci dnes po hospodářském, právním a měnovém sjednocení nemohou opustit myšlenku politického sjednocení.

Zřejmě tedy něco, co by se dalo nazvat národní povahou, existuje a sociologové by se o ni měli zajímat už jen proto, abychom některé chyby zbytečně stále neopakovali. Měli bychom třeba prozkoumat, zdali měl Ferdinand Peroutka pravdu, když říkal, že ač se tváříme ateisticky, jsme silně ovlivněni katolicismem XIX. století, a proto pravý protestantismus - který vytvořil základ pro moderní kapitalismus - pociťujeme jako něco cizího a nesrozumitelného.

(převzato z Aktuálně.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel