Krásný bonmot, ovšem vyřknul ho člověk, jenž je považován za pravicového filozofa.
Pravice a levice jsou dva základní pojmy a směry vyjadřující hodnoty a zájmy lidí. Tyto dvě názorové linie existují a jsou zásadní. Nejsou to přímo ideologie, ale spíše obecnější směry. Ideologie je až podčeleď jednoho či druhého směru přirozeně z něj vycházející. Existují směry jako liberalismus, konzervatismus, socialismus, komunismus, socialismus nacionální (nacismus), fašismus, anarchismus a další. To všechno jsou názorové směry a ideologie, jež mají společný jmenovatel: buď jsou pravicové, nebo levicové. Nemylme se: dnes je dost módní tvrdit, že dělení na pravici a levici je zastaralé a že je třeba vše řešit na základě odbornosti, věcných argumentů a bez ideologické zaslepenosti. Pozor na tento argument, neboť zní hezky; a co zní hezky, není většinou pravda.
Je dělení na pravici a levici něco, co nás zásadně rozděluje? Nebo se dají najít společné znaky? Ale najdou-li se, nezjistí se nakonec, že jsou ve skutečnosti všechny pravicové? Nebo všechny levicové? A co to vůbec pravicovost a levicovost je? Jen zabalení různých názorů na to či ono politické téma do uceleného balíčku, nebo něco hlubšího? Není to náhodou i povahový znak, jenž vzniká nejen díky zkušenostem a naučenému chování, ale i díky geneticky daným vlastnostem?
V dětství nás (v nejlepším případě) rodiče postupně učí tomu, co považují za správné, chovat se slušně, zdravit, nezpůsobovat nikomu bolest, neskákat nikomu do řeči, nechovat se před cizími rozjíveně, a vštěpují nám své zásady. Současně s tím začnou vycházet na povrch naše základní povahové rysy, jejichž projevy nemůžeme v podstatě nikdy změnit: postupně se projeví, jsme-li introverti, extroverti, máme-li povahu výbušnější, nebo flegmatickou a klidnou. Později nás ovlivňuje škola, okolí atd. Kombinací vrozených vlastností a naučeného chování vzniká určitá chuť k aktivitě, k činnosti, vzniká zájem dítěte učit se něčemu novému. Kombinace obojího – dědičnosti na jedné straně a výchovy a vlivu prostředí na straně druhé – rozhodne o tom, zda se staneme dobrými studenty nebo zda ke škole postupně získáme větší či menší odpor a staneme se spíše samouky, a také o tom, budeme-li tíhnout k technickým zaměstnáním či zaměříme-li se na netechnická povolání – třeba obchodní, humanitní atd.
Nakolik nás ovlivňují vrozené a geneticky dané rysy a nakolik rodiče svou výchovou, nemá cenu zkoumat, stejně to nikdo přesně neví. Ale ovlivňují nás – a to víme jistě – oba faktory.
Částečně vlivem vrozených vlastností a částečně díky výchově se v člověku pěstují určité zvyky a způsoby chování. Například zda budeme lidé tolerantní, vstřícní, přejícní, schopni projevit uznání, přát někomu jeho větší štěstí, ocenit cizí snahu, pracovitost, píli, inteligenci, talent. Anebo zda budeme naopak nesnášenliví, nevrlí, závistiví, nepřejícní, otrávení, podezřívaví. To všechno ovlivňuje naše postoje, to vše spolurozhodne, zda se naše názory budou ubírat pravicovým, nebo spíše levicovým směrem.
Může platit, že má-li člověk jakékoli politické názory, ať jsou napravo či nalevo, nelze to v žádném případě spojovat s běžným životem ve smyslu lidského chování; že člověk přece může být levicový, pravicový, jakýkoliv nebo taky nebýt nijaký (o politiku se absolutně nezajímat), ale na jeho běžném chování to není poznat; že to nemá nic společného s jeho způsobem jednání s ostatními lidmi, ať jsou to přátelé, známí, rodina nebo i naprosto cizí lidé. Ono je to ovšem naopak: tyto dvě věci spolu zatraceně souvisí. Jsou určité zvyky a způsoby chování, dající se označit za levicové, a jiné, vyznačující se pravicově. I apolitický občan, o politiku se vůbec nezajímající, má velmi silně vyvinuté své levicové či pravicové postoje.
Neboť kdo si zachovává zdravou dávku racionality a zdravého rozumu, kdo je tolerantní, přejícný a schopný uznat cizí snahu, je také v základu své povahy pravicový. Kdo má názory opačné, má povahu levicovou.
Levicové ideologie byly vždycky ve výhodě, vždy byly jasně formulovány, zabaleny do pěkných cílů a vizí a je snadnější se k nim přihlásit. Je snadné být přívržencem toho či onoho levicového hnutí, směru, ideologie nebo strany. Člověk nepotřebuje mít zkušenosti, názory, vlastní schopnost přemýšlet. Stačí se jen k levicovému směru přihlásit. A věřit. U pravice je to složitější; ta vždy existovala spíš jako alternativa k levici, alternativa k socialismu a komunismu, alternativa neusilující o žádný jasný, konečný, definitivní a vysněný cíl.
Jedním ze znaků pravicovosti je krom jiného také individualismus a kdo je individualista, těžko se dá zlákat do jakéhosi spolku, kde se „přihlásí“ k nějaké vizi, k vítězství Pravdy, a už mu bude stačit jen bezmyšlenkovitě věřit. Proto je pravice většinou i méně jednotná a z tohoto důvodu i jakoby slabší. Nemá žádný konečný cíl, pouze brzdí levicové tendence a nápady, chce běh věcí nechat tak, jak běží. Pravice usiluje „pouze“ o co největší míru osobní a ekonomické svobody (a odpovědnosti), chce ponechat většinu hodnot tomu, kdo je vytvořil, chce jen zajistit rovnost každého před zákonem a chce, aby stát do života lidí zasahoval co nejméně. Žádné velké vize. Žádné konečné cíle. Žádné vytváření a vytvoření Dobra a Spravedlnosti pro všechny.
To je výhoda levicových stran, levicových politiků a levicových receptů na řešení toho či onoho problému nebo té či oné situace. Levice je povětšinou více jednotná, levicové myšlenky jsou vždy jednodušeji formulovatelné, levicoví politici vždy mají snadnější možnosti a způsoby, jak přesvědčit voliče, aby volili právě je. Jsou to způsoby často založené na slibech o zajištění těch či oněch jistot nebo dokonce jakéhosi ráje; způsoby založené na slibech nějaké změny k lepšímu – zvolte mě a já vše změním ku prospěchu všech! Pojem „všichni“ ovšem může v té či oné době znamenat něco jiného: tu dělnická třída, onde obyčejní lidé-zaměstnanci, tam zase třebas drobní podnikatelé. Vše se dá přizpůsobit „aktuální potřebě“ – slibům se meze nekladou. Volte nás, vždyť jsme bez chyb: jsme jednotní, máme jasnou vizi, věříme v pokrok, myslíme to s vámi dobře, chceme bohatství některých transformovat či přeměnit v zabezpečení, jistoty a uspokojující příjem pro všechny (slova „transformovat“ či „přeměnit“ se dají zaměnit za „sebrat na daních“, „znárodnit“, „ukrást“ – zaleží, jakým pohledem se na to díváte).
Ovšem pravice má též jednu výhodu: zdravý selský rozum a normální povahové vlastnosti většiny lidí. Neboť se dá konstatovat, že lidé jsou – snad – většinově normální, přejícní a tolerantní, nikoliv nepřejícní závistivci bez vlastních názorů založených na osobních zkušenostech, kteří se nechají lehce zblbnout jednoduchými hesly o konci nespravedlnosti ve světě a o zavedení toho konečně správného, lepšího, nového, ušlechtilejšího a spravedlivějšího světového řádu. Takže ač má levice oproti pravici zcela jistě dost výhod, vždy to všude dopadá přibližně padesát na padesát. Nejen u nás, nýbrž i ve mnoha jiných státech. To je z dlouhodobého hlediska naděje pro pravicovou politiku. Neboť levičáctví a pravičáctví je z velké části povahový znak a má ho v sobě každý; a ten mimo jiné rozhodne o tom, kam budou směřovat naše volební rozhodnutí. Levicová duše je vždy vlastníkem alespoň kousíčku závisti, ždibečku nepřejícnosti a drobečku vlastnosti, již nevím jak přesně pojmenovat, ale kdo tuto vlastnost má, považuje za své právo, aby mu stát zajišťoval zaměstnání, považuje za své právo, aby dostával vyšší plat, když mu jeho plat zrovna připadá nízký ve srovnání s platy jiných, považuje za své právo mít zajištěné bydlení a podobně.
Ale protože se většina lidí neskládá jen ze samých nepřejícníků, nesnášenlivců a nedůvěřivců, můžeme – alespoň my, pravicově orientovaní občané a voliči – doufat, že zdravý rozum a přirozenost alespoň čas od času převládne nad … řekněme nad těmi povahovými vlastnostmi levicovými.