Přelom roku je tradičně příležitostí pro bilancování a hodnocení. To platí i v politice, je ovšem velikou chybou chápat politiku a „zbytek světa“ jako odlišné, nebo dokonce protikladné sféry, resp. hodnotit je odděleně. Jestliže totiž hodnotíme politiku, nutně tím vystavujeme i účet celé společnosti, jejímž obrazem politika je. To se potom odráží mj. v ochotě občanů se na politice přímo podílet či na charakteru volebních kampaní.

Politika určitě patří k hlavním tématům jakýchkoli debat, jež se ale velmi spolehlivě zvrhávají ve všeobecné nadávání na politiky, kteří (údajně) dělají hlouposti, ničemu nerozumějí, kradou a užívají si vysoké platy a náhrady. Je nepochybně pohodlné vytvořit takovýto protiklad „nás“ (tedy poctivých „obyčejných lidí“) a „jich“ (čili hloupých a zlých politiků) a následně na „ně“ svalovat vinu za všechno špatné. Tahle dichotomie je ovšem od počátku principiálně chybná a šikovně opomíjí to, kde se vlastně ti politici berou.

Ve svobodné demokratické společnosti, v níž přece určitě (přes všechny její různé nedostatky) žijeme, standardně platí, že politiky vysílají do jejich úřadů samotní občané v demokratických volbách. Politici sem nepřišli z nějakého jiného světa, jsou to občané jako kdokoli jiný, pouze se prostě rozhodli využít nejen volebního práva aktivního (tj. volit), ale i toho pasivního (tedy být voleni). Politici představují jakýsi výběrový vzorek obyvatelstva a přinášejí do politiky to, jaká je celá společnost, která je tam pomocí voleb vyslala.

Namísto umělé a z podstaty falešné dichotomie „občané vs. politici“ by se spíše měla věnovat pozornost jinému, daleko důležitějšímu rozporu: Češi jsou vysoce nespokojení s politikou, ale jejich ochota participovat na politice (a tudíž něco ovlivnit či změnit) je daleko nižší. Jakkoliv Tomáš Klus v protest-songu Pánubohu do oken velmi přehání, má naprostou pravdu v tom, že tu „probíhají všechny nepokoje v pajzlu u piva“.

Stěžování si na všechno možné nám jde skvěle, ochota něco s tím udělat je o hodně menší. To dokládá nejen nízká volební účast, ale také (nebo spíše zejména) úsilí zapojovat se do politiky i jinak než vhozením lístku do urny. Svědčí o tom mj. rostoucí počet obcí, kde zkrátka nemají zastupitelstvo, protože nikdo neprojevil ochotu kandidovat, nebo poměrně obtížné obsazování výborů a komisí v jiných (třeba i větších) městech.

Jestli v tom existuje nějaká výjimka, pak je to účast na demonstracích, tu proti radaru, tu proti vládě, tu proti prezidentovi. Ale na rozdíl od minulého režimu, kdy byla účast na demonstraci projevem odvahy (jelikož „mlátičky“ měly pendreky a vodní děla v pohotovosti), představuje většina dnešních demonstrací spíše takové zábavné happeningy. Masa lidí dodává účastníkům sílu a odvahu. Kolik z nich by osobně, individuálně a veřejně řeklo to, co tak nadšeně křičí na demonstraci, v hospodě, popř. dnes i na Facebooku?

Tohoto kontrastu nespokojenosti a neochoty lze však velmi účinně využít. Stačí dát stávajícím politikům nějakou krásnou nálepku (třeba „dinosauři“ nebo „nemehla“), spustit bombastickou marketingovou kampaň (která zakryje fakt, že se konkrétním volebním programem nikdo moc nezabývá) a přimět občany přijít k volbám. Populisté s lacinými řešeními, avšak zato drahými kampaněmi mohou slavit. Tuhle politiku opravdu chceme?

Řešení je přitom nasnadě: Překonat onu neochotu. Ten, kdo je nespokojený se stavem politiky (a)nebo společnosti, by se měl aktivně zapojit, nejlépe do komunální politiky. Komise, výbory nebo zastupitelstva nabízejí více než dost možností. Říká se, že špatnou vládu zvolí dobří lidé, kteří nejdou k volbám. Lze to možná parafrázovat tak, že špatné politiky zvolí dobří lidé, kteří nevyužijí možnost stát se také dobrými politiky.