Aby se lid naučil poslouchat...

Česká televize 30. října odvysílala pořad Máte slovo, který byl - jako obvykle - velmi emotivní. Tématem pořadu byl zákon, který novým způsobem upravuje odvody mladých lidí do armády. Atmosféra byla vypjatá, hosté i publikum horlivě vyjadřovali své názory, často jeden přes druhého. Dostal slovo senátor Jiří Čunek a na obhajobu vojny mimo jiné řekl: „Mladým mužům by velmi pomohlo, aby věděli, co je autorita; aby věděli, co to je ‚poslechnout‘, ...“ Senátor Čunek tak v jedné větě vystihl, co mi vadí na současném přístupu státu k občanovi. Na úvod musím ještě zdůraznit, že si pana senátora vážím jako jednoho z mála politiků, kteří drží slovo a například při projednávání ratifikace ESM v Senátu jevil skutečný zájem o problém a nečekal jako mnozí ostatní, jak mu stranický sekretariát nadiktuje hlasovat. Toto mu však odpustit nemůžu.

Jinými slovy tím pan senátor řekl, že je třeba mladé lidi včas poslat na místo, kde jejich názor nebude nic znamenat a budou muset poslouchat povely od někoho jiného jen proto, že už je tam déle a byl dobrý v poslouchání povelů těch, kteří tam byli před ním. Tedy, že je třeba zlomit jakoukoliv kreativitu, vlastní názor a nekonformitu, která v mladých lidech po absolvování státního školství zbyla. Ostatně pamětníků vojny, kteří rádi přidají k dobrému historky o buzeraci, kterou zažili na vojně, je stále dost a všichni je známe.

Vím, co je to autorita. Ne proto, že bych měl za sebou vojnu, ale proto, že jsem měl tu čest autority poznat. Autorita je člověk, který má pevné zásady, které dávají smysl, a těmi se řídí za všech okolností; člověk, který vás umí zaujmout pro věc; člověk, který vám nikdy nekřivdí a je spravedlivý. Je to člověk, kterého chcete následovat, i když nevíte, kam jde, a to obnáší toho člověka i poslouchat. Není to člověk, kterého poslouchat musíte, protože má vyšší hodnost. Proto vás nikdy povinná vojna respektu k autoritám nenaučí, tomu vás naučí jen svoboda a odpovědnost za vlastní rozhodování.

Netýká se to jen vojny, ale stejně tak státního školství, nebo dokonce i celého vztahu státu s občanem. Celý život jsme vedeni k tomu, abychom poslouchali a zbytečně se neptali. Od malička jsou děti vedeny k tomu, aby nedělaly špatné věci ne proto, že jsou špatné, ale proto, že se nesmí. Celé školství je postaveno na nadřazenosti učitelů nad žáky a na povinnosti poslouchat. A když to dnes ve školství vře a žáci jsou ve válečném stavu s učiteli, namísto řešení příčiny se vymýšlí statut veřejného činitele pro učitele tak, aby se povinnost poslouchat posílila. Nejsem tak starý, abych stihl zapomenout, jak mé vlastní studium vypadalo. Mnohé učitele nezajímalo, jestli nás daná látka zajímá, jestli ji od nich chápeme; prostě nám dali jasně najevo, že jde o náš problém a případné následky poneseme my. Ti učitelé, kteří jsou pro mě autoritami dodnes, jsou právě ti, kteří dokázali zaujmout, kteří si dovolili ignorovat osnovy i zaběhnutou praxi a prostě to s námi řešili jako rovní s rovnými. Dnes jim za to musím poděkovat. Díky nim jsem si ze školy něco odnesl.

Jsem přesvědčený, že mladí muži nepotřebují vědět, co je to poslechnout. Naopak se domnívám, že to, co by mladým mužům i mladým ženám velmi pomohlo, je to, aby věděli, co je to neposlechnout; vědět, kdy to mají udělat a jaké to bude mít následky. Aby si uměli utvořit si vlastní názor, vždy a za všech okolností uměli kriticky uvažovat a nikdy za to nebyli trestáni. Potřebujeme také zkušené muže a ženy, kteří budou umět mladé lidi nadchnout pro věc a získat jejich zájem, ať už jde o výuku ve škole nebo střelby ze zbraně. Jinak tu nikdy nebudou lidi, kteří odmítnou poslušnost politikům, kteří po nich chtějí, aby poslouchali, moc se neptali a čekali, až to za ně politici „prostě zařídí.“

Autor je místopředseda Strany svobodných občanů