Všichni jsme otroky zákona, abychom mohli být svobodní. (Marcus Tullius Cicero)

Dějiny jsou zlomyslná mrcha. Znají spoustu skvělých vizí, jasných zítřků a lidstva nadějí, které se pootočením ručiček na hodinách světa obrátily v nesmysl, v trapnost, ne právě zřídka v dodnes neodčiněná neštěstí. Znají naopak zatuchlá šosáctví a směšné, měšťácké pořádky, po nichž se teď lidé, zmatení a otrávení tím, k čemu to přivedly pořádky nové, lítostivě ohlížejí, ach, kéž by se chtěl navrátit ten klid, jednoduchý, ale funkční řád a sousedská vlídnost těch zašlých časů! Cosi se nám převrátilo během posledního sta let, na jejichž počátku byl svět plný optimismu a víry v nekonečné možnosti pokroku, na konci pak nevíra, zklamání a očekávání šeredných konců. Kdybychom si aspoň malé poučení dokázali vzít z fiaska velkých idejí, nebylo by nadarmo.

Co má schopnost rozvíjet se ku zdaru a čemu je souzena marnost a zánik, zajisté předem nevíme, i když tušit se dá ledacos. Existuje však pravidlo, jímž je třeba se řídit v odhadu věcí budoucích i v hodnocení minulých: nikoli úmysl, jakkoli krásný, nýbrž výsledek píše známku do třídnice dějin. A jsouce už o něco kritičtější než naši slovansky, národně a všelijak jinak rozjásaní dědové, musíme připustit, že na výbornou dopadlo v běhu posledního sta let v tomto středoevropském prostoru máloco, ba ani na dobrou či dostatečnou, o chvalitebnosti pomlčivše. Jásání, vítěznými prapory mávání a důvěryplného očekávání, jen co já pamatuji za třičtvrtě století života svého, bylo na fůry. Dnes stojíme nad hromádkou výsledků; a nepokládáme-li prošvindlovanou postkomunistickou pademokracii za vrchol národních tužeb, nemůžeme si nic nalhávat: za mnoho nestojí, čeho se dobojoval národ český. Proč? Co se mu zvrtlo v dějinách? A kdy? Nehodlám teď analyzovat všechna pochybení a slepé koleje české politiky republikánského věku, jelikož by z toho byla kniha. Dovolím si jen poukázat na jeden z oněch tichých, nenápadných předělů historie, jež míjejí bezmála nepovšimnutě, a přece mohou znamenat víc než leckterá událost bouřlivě slavená: čtvrtého července roku tohoto zemřel v požehnaném věku 99 let Otto Habsburský, o dvanáct dní později byl uložen do rodinné hrobky v kryptě vídeňského kláštera kapucínů. Nebudu se šířit o podrobnostech toho pohřbu, ač by bylo o čem, zaujala mě však atmosféra úcty a vděku, jež jej provázela. Bane, to nebyl nesen k hrobu ztroskotanec dějin, jak by dědice zaniklého trůnu bezpochyby označil národovec staršího data, nýbrž jejich vítěz. Vítězem je ten, kdo nakonec, když se všechno spočítá a zrno od plev marnosti oddělí, dostal zapravdu. Ti, kdož před málem už sto lety tu nové, spravedlivější zítřky vyhlašovali, tu prapory nacionalismu mávali, to nebyli.

Bylť Otto, pozdní hlava domu habsburského, reprezentantem onoho starého, mnohý jistě poví že zpuchřelého řádu. Ale zpuchřelý nebo nezpuchřelý, byl to řád přirozený, článek tisíciletého vývojového řetězu. Jeho vyznávanými a v samozřejmosti přijímanými zásadami byly… no, jen si poslechněme slova někdejší císařské hymny: „plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně…“ Právo, prosím pěkně, ne právo národa, třídy, ba dokonce ani to lidské právo, co je zrovna dnes ve všech hubách. Právo je jedno a buď je, nebo není. „Za Rakouska mohl člověk naposledy zažalovat stát a soud vyhrát,“ citoval výrok svého pamětnického dědečka jeden můj čtenář. Ano. Dnes máme práva přes práva, ale z občana se stal poddaný státní moci, ve sporu s velkomožným erárem bez šancí. A povinnosti, zajisté. Každý objem práva musí být vyvážen stejným objemem povinnosti, chápané ne jako jho, navlečené na šíji nevolníkovu, nýbrž jako uvědoměle přijímaný osobní závazek, bez jehož naplnění není skutečné svobody, velkou pravdu jsi vyslovil, Cicerone. I tady se nám něco obrátilo z nohou na hlavu: o povinnostech je nerado slyšeno za těchto časů, svobodou pak bývá zhusta rozuměna libovůle, trucovité vydupávání předností. Svoboda je to, co chci já, jak nevidět tuto souvislost. No, a ještě ke všemu to slovo - počestně. Sto let víry v automatickou moc pokroku je dokázalo naplnit pohrdáním: počestný měšťák, jak se neušklíbnout nad figurou tak směšnou. Jenže počestnost, toť soubor kladných vlastností, držících lidskou smečku pohromadě už od starší doby kamenné a snad ještě dřív. Zodpovědnost. Spolehlivost. Vědomí cti, jinak řečeno všeobecné váženosti, již lze zodpovědným jednáním získat a vrtošivou nespolehlivostí ztratit. Kázeň. Pozorujme, jak i z tohoto pojmu se stalo málem neslušné slovo, fi, kázeň, každý si hned představí něco prušáckého, ne-li fašistického. Jenže bez přijetí určitého stupně ukázněnosti se společnost stává chaotickým shlukem sobců, v němž mají navrch bezohlednější. Skromnost a šetrnost. Střídmost a pokora, s níž člověk přijímá existenci vyššího řádu a své místo v něm. A nakonec i zdánlivý rozpor: „slunce Tvé nechť v míru svítí…“ praví jedna ze slok té starodávné písně, hned druhá pak „…a když třeba, v boj se dejme statečně.“ Ale není to rozpor, nýbrž dvě strany téže mince: nevyhledávat střety a pranice, ale neustoupit vůli zlé a výbojné, nevylézat hned předem s rukama nad hlavou, jak je sebemrskačským příkazem dneška.

Předzvěsti obratu od řádu přirozeného k umělým a v posledku selhavším se sbíraly už dlouho, už od dob osvícenských, také dosti značně přecenivších své možnosti. Rozhodujícím se však stalo trauma první světové války. Až po ni se sny o revolučních zítřcích spřádaly tak právě v bohémských kavárnách a intelektuálních salonech; až jí se protrhl pytel následků v podobě panovačných ideologií ve skutek uvedených. Snad to někdo nazývá pokrokem ještě dnes, politické fandovství je bylina hlubokých kořínků. Jiní – a úctyplný, starých záští a předsudků zbavený průběh pohřbu Otty Habsburského je toho dokladem – si nečiní iluzí: co bylo započato, nepovedlo se, místo ptáčete zdaru a štěstí se z vajíčka vylíhlo nedochůdče, a kdoví, co na nás ještě čeká, nějak zachmuřený je obzor, nevěští nic dobrého. Co dělat?

Návrat k bodu zlomu je stěží už možný. Můžeme si dovolit trochu nostalgie, ale obnova řádu, jehož pozdním symbolem byl Otto von Habsburg, Evropě s nejvyšší pravděpodobností nekyne, a nejen z důvodů mocensko-politických. Kdyby mě došla zvěst, že bude na hradě pražském po více než dvou stech letech opět korunován český král, hned bych si obul boty a běžel do Prahy třeba pěšky, ale nedoufám v to. Či spíš, doufat mohu, kdoví v co ještě vyústí rozčarování postsametovou politikou, ale i kdyby se stalo… jsou rostliny, které jednou vytrženy, už nevykvetou. Královský princip má své kouzlo, spočívající v nadsmyslové jednotě země a panovníka, jemuž porozumí ten, kdo v tom ovzduší vyrůstal, znovu naroubovat se ale nedá. Je vůbec ještě se k čemu vracet?

Snad ano. Snad ještě není pozdě vzít znovu za své zásady, pyšně a lehkomyslně odhozené samozvanými kazateli pokroku. Právo bez doplňků a přívlastků, právo v souladu s povinností. Zodpovědnost. Spolehlivost. Ohleduplnost. Vědomí cti, jíž je snadno pozbýt, nelehko však nabýt. Kázeň, která neni v rozporu se svobodou. Statečnost v odpírání zlu, nejsoucí v rozporu s přirozeným požadavkem míru. A přidal bych ještě kus hrdosti, což je něco jiného než pýcha: vědomí vlastních hodnot a připravenost je hájit. Pro nekorunovaného císaře Ottu to byly hodnoty celoevropské, jimž zasvětil život. Pro nás to jsou, či spíš měly by být, hodnoty naší, opakuji, naší civilizace, civilizace Západu. Ti, kdož před nimi uhýbají, neváží si jich, jiným podlézají, už předem bílý prapor kapitulace vztyčují, připadajíce si tak velice korektní a ušlechtilí… no, nebudu na ně svolávat, co by si svým pokrytectvím zasloužili. Nebudiž jim ale nasloucháno, spíš je odkažme tam, kde se umisťují blázni se sklonem k sebepoškozování.

A jestli mám být pro tyto řádky nazván zpátečníkem či staromilcem, ponesu ten titul rád. Všelijakých pokroků bylo dost, a dopadly jak dopadly.

Hannover, 21. července 2011