Čtvrt miliónu lidí na nedělní letenské demonstraci je impozantní číslo a nepochybně silná zpráva o situaci v české politice. Otázkou však je, jaký je skutečný obsah této zprávy.

U většiny komentářů, které se jí zabývají, je přání otcem myšlenky, a tak jásají nad probuzením občanského sektoru a jeho aktivity a nadšeně konstruují paralely s Listopadem 1989. Ignorují však zcela rozdílnou situaci tehdy a nyní.

V roce 1989 existoval ve společnosti jednoznačný konsensus o neudržitelnosti totalitního režimu a sdílela jej i velká většina tehdejších členů KSČ. Masové demonstrace na Letné tuto jednotu manifestovaly. Dnes v české společnosti žádná taková jednota neexistuje. Naopak, společnost je rozdělena hlubokým a rozšiřujícím se názorovým příkopem na dvě přibližně stejné poloviny obdobně, jako je tomu dnes v USA a většině zemí západní Evropy. Ta konzervativní, spíše starší a spíše venkovská, je u nás o málo silnější a ve volbách i volebních průzkumech v posledních letech pravidelně poráží menší polovinu mladších voličů z větších měst ochotnou přebírat levicovou pokrokářkou ideologii, která je k nám masivně tlačena ze Západu. Tyto poloviny se sobě stále více vzdalují a přestávají se poslouchat a respektovat. Pro jednu polovinu je stále nesnesitelnější způsob, jakým své funkce vykonávají premiér a prezident, kteří disponují silnými mandáty z voleb a podle celostátních průzkumů zaujímají přední místa na žebříčcích popularity politiků, pro druhou, tu pořád ještě větší část občanů je stále nepřijatelnější hysterie pokrokářů a jejich snaha vnucovat své fantasmagorie celé společnosti neustálými zákazy a omezeními.

Nadšení nad údajnou aktivizací občanské společnosti proto není na místě. Nezapomínejme, že se nacházíme měsíc po evropských volbách, které opět s velkou převahou vyhrálo hnutí ANO premiéra Babiše. Skutečnost, že pokrokářská strana byla nucena se uchýlit k organizování masových demonstrací a přestala spoléhat na parlamentní opozici či budoucí volby, není dobrou zprávou. Pokud v politicky rozdělené zemi po volbách jeden tábor začíná rezignovat na standardní politické mechanismy a utíká se k pouličním demonstracím a mimoparlamentnímu nátlaku, je to varující vývoj pro budoucnost naší země. Současně jsou dnešní demonstrace vysvědčením tragické neschopnosti pro současnou parlamentní opozici, která nejen že není schopna v parlamentu nic prosadit, ale přestává voliče vůbec zajímat. Zorganizovat pod jejich hlavičkou podobný protest by bylo beznadějné. Organizátoři demonstrací a jejich nová autorita, kredit a možné politické ambice budou pro současné opoziční strany velkou konkurencí.

Ze všech těchto důvodů se masové demonstrace příznivců jednoho tábora nemohou stát katarzí politické krize, jako tomu bylo v roce 1989. Babišovi a Zemanovi voliči necítí potřebu demonstrovat, ale kampaň proti nim je odpuzuje a sjednocuje. Nahrává tomu i dobrá ekonomická situace naší země a relativní spokojenost lidí. Proto požadavky letenských demonstrantů zůstanou nepochybně oslyšeny. U některých v to musíme alespoň doufat. Například volání na demonstraci po neomezené moci prokurátorů jako hlavní garanci demokracie patří ke skutečným perlám absurdity a bizarnosti tohoto začínajícího horkého léta.

Obávám se však, že podzim bude daleko horší. Bohužel se ocitáme na šikmé ploše politického napětí a nestability.