Nešlo o akt sebeobrany – žádných „Sedm statečných“ bránících litvínovské měšťaníny před nájezdem romské hordy. Přinejlepším nepřijatelná odveta a odstrašování vůči konfliktním sousedům, při nejhorším ......
A extremisté se těšili sympatiím i podpoře části veřejnosti – té litvínovské činy na místě, té vzdálenější slovy a pokyvováním.
Extremisty lze postihovat, agresivní demonstrace lze rozpouštět, ghetta lze (někdy) chránit. Podstatně horší je to s eliminací nebezpečných her s „romským problémem“, s jeho zneužíváním a především (ne)řešením, s ovlivněním příčin na straně jak romské, tak většinové společnosti.
Ta většinová by měla vstřebat především dvojí informaci. První je velmi stručná: žádné pogromy - nikdy a proti nikomu. Druhá je složitá: jak na tom Romové v Česku vlastně jsou.
Osmdesát tisíc lidí ve 330 vyloučených ghettech – bez vzdělání a kvalifikace, někteří prakticky negramotní. Děti jsou zhusta záškolácké (čím vzdálenější přidělené „obytné“ kontejnery a vyloučenější ghetta, tím nižší šance na slušnou školní docházku), ostatní zhusta segregované, ještě nedávno v pomocných školách.
Logický důsledek nevzdělanosti a zřejmě klíčový problém? Polovina dospělých je dlouhodobě a opakovaně nezaměstnaných – i nekvalifikované a zoufale špatně placené zaměstnání socializuje, o 30 % snižuje výskyt zadluženosti. Každý druhý nezaměstnaný Rom je zadlužený a ... v rukou lichvářů. Východiskem – dobrovolným, nebo vynuceným – je kriminalita.
Věznice jsou přeplněné Romy, ovšem informovaní nepochybují, že podstatná část z nich jsou bílí koně, které si najímají nebo prostě dodávají mafie – někdy na špinavou práci, někdy jako nastrčené figury v různých tunelech, jindy jen na falešné přiznání a odsezení trestu.
Životní úroveň v ghettech je zoufale nízká a vybydlená – především proto romské děti tvoří sice jen 4 % dětské populace, ale 60 % chovanců ústavní péče. Nezbavují se jich rodiny, odnímají je tam příslušné orgány. Alternativou by bylo sociální bydlení.
Hrůzostrašný bludný kruh zhoubných příčin a ještě zhoubnějších důsledků opepřený beznadějí, kulturní vykořeněností, vícegenerační „odkoukaně dědičnou“ nezaměstnaností, prostitucí, alkoholismem, drogami, drobnou kriminalitou, rasovými útoky, sem tam nedobrovolnou sterilizací a vesměs špatným zdravotním stavem s nadějí dožití snad o více než 20 let kratší než u většinové společnosti.
Řešení není a nemůže být ani snadné, ani levné. A existuje vůbec, když řada (naivních?) představ i (neprozíravých?) pozitivních diskriminací selhala?
Nadějí jsou především pozitivní příklady - pomalu ale jistě narůstající romská inteligence, nekriminální romští podnikatelé. Málo se hovoří o úspěšných romských emigrantech v Kanadě, Velké Británii, na Novém Zélandě. Důležití nejsou ti Romové, kteří „venku“ neuspěli a tím jako by potvrzují většinové etnické podceňování. Důležití jsou ti, kteří „to zvládli“ – od angličtiny po společenskou integraci a schopnost vytvořit zázemí pro další příbuzné.
Pozoru hodný je proto prestižní americký portrétní fotograf Chad Evans Wyatt, jehož původ manželky přivedl po roce 1989 do ČR. Jeho poslední projekt Roma rising: Romské obrození představuje výstavně i knižně desítky úspěšných, středostavovských Romů, především mladých lidí, kteří vystudovali a prosadili se. Oni jsou nadějí své i většinové společnosti na řešení „romského problému“.
Přesto část většinové společnosti odmítá rozvojové programy socializace, vzdělávání, zaměstnanosti, sociálního bydlení, vyrovnávání šancí. Kritizuje je jako „rozmazlování“ a protežování. Co tedy ve vztahu k romské komunitě považovat ze strany společenských institucí za spravedlivé? Jak k ní přistupovat – tvrději, nebo vstřícněji?
Nelze nevzpomenout na významného liberálního politologa Johna Rawlse (1921-2002), žáka I. Berlina, absolventa Princetonu, profesora v Oxfordu a na Harvardu, autora Teorie spravedlnosti (1971, česky 1995 Victoria Publishing), respektive na jeho „závoj nevědění“:
Kdyby kohokoli zahalil a on/ona pozbyli vědomí vlastní identity, nevěděli by, zda se ráno probudí jako obyvatelé romského ghetta, nebo příslušníci neromské většiny, v prestižním společenském postavení, nebo jako nezaměstnatelní nezaměstnaní, jako lidé movití, nebo zadlužení u mafiánských lichvářů, nebo jako tito lichváři – jaký postoj by doporučili?
Není lehké narodit se v romském ghettu a je spravedlivé usilovat o posílení společenských šancí romských spoluobčanů, o podporu romského obrození, což nijak nezpochybňuje nezbytnost dodržování zákonů ani důsledný postih kriminality.
Úsilí o povznesení však musí být účelné, evaluované, prováděné lidmi znalými romské problematiky a romského prostředí. Nejde o proklamace ani o pouhé utracení peněz. Zatím se Romům v Česku dobře nežije.