Vedle řízení největší opoziční strany a dalších politických povinností zvládne napsat víc článků než mnozí profesionální komentátoři. Kdyby bylo psaní politických textů měřitelnou disciplínou, možná by se propsal až do Guinessovy knihy rekordů.

Odhlédněme od poněkud maniakálních rozměrů, které Paroubkovo psaní má. V tom podstatném jsou ovšem jeho přístup i požadavky na spolustraníky správné. Psát články či pronášet projevy je esenciální povinností každého politika. Je to způsob, jak se my ostatní můžeme dozvědět, co si myslí a jaké názory má. Jen v Česku se to z nějakého důvodu nenosí.

Formulování myšlenek se bere jako svého druhu intelektuální úchylka. Vezměme třeba toho Škromacha. Na kritiku, že nepíše články, reagoval: „Každý odvádí svou práci a každý k tomu máme své prostředky.“

Jaké prostředky ale má Škromach na mysli? Vysedávání v parlamentu, obcházení stranických schůzí a blábolení s novináři v kuloárech? Ano, na to je zrovna Škromach expert, ale nejen on.

Kultura české politiky je v tomto směru žalostná. Není nic smutnějšího než číst stenografické záznamy jednání Poslanecké sněmovny nebo Senátu. Jistě, v obou komorách se najde pár zkušených řečníků, kteří umějí jak věcně popsat nějaký problém, tak i udělat vtip nebo bonmot. Ty si pak obvykle najdou cestu do médií. Ale to je jen malá špička ledovce. Drtivá většina slovní produkce poslanců i senátorů je úmorné a deprimující čtení. A často je marným hledáním aspoň nějaké smysluplné myšlenky.

On to však není jen problém politiků. Občas se honosíme, že jsme národem spisovatelů, ale jen máloco je tak vzdáleno pravdě. Jako bývalý redaktor komentářové rubriky vím, jak je těžké či dokonce nemožné najít v nějakém konkrétním oboru experta, který umí napsat srozumitelný a zajímavý text.

Veřejnou diskusi to omezuje. Profese a obory jako by měly své „mluvčí“, na které se média vždy obracejí. A tak máme například mediálně známého astronoma, klimatologa či dětského psychologa. Ale kde jsou jejich kolegové? Psaní se v Česku považuje za jakousi specializaci. Pro člověka „ovládajícího“ psaní se dokonce v češtině zavedl zvláštní termín „publicista“, který například v angličtině vůbec nemá ekvivalent.

Kdo neumí psát, neumí myslet

Je to taky hloupost. Psaní je základní dovedností. Slova jsou vizitkami našich myšlenek a kdo tvrdí, že „neumí psát“, tak tím jen zastírá, že ani moc neumí myslet. Anebo je pouze líný. Obojí vyjde nastejno. K čemu jsou nám něčí myšlenky, když je ten člověk neumí sdělit?

Částečně je to dáno tradicí a taky vzdělávacím systémem. Nikdo nás od útlého věku nenutí psát. Už od základní školy. K hodinám češtiny sice patří psaní slohů, ale žáci i učitelé se na ně dívají poněkud skrz prsty. Před lety jsem se na třídní schůzce svých dětí divil, proč má známka z diktátu mnohem větší hodnotu než známka ze slohu. Kdyby to nebylo smutné, tak budu žertovat, že to má nejspíš co dělat s naší národní povahou.

A to ani nemluvím o školách středních a vysokých. Zvlášť na těch přírodovědných nebo technických. Psaní tu je něčím zbytečným, co jen zatěžuje a zdržuje od „skutečné“ práce. Anglosaská tradice je přesně opačná. Studenti jakýchkoliv oborů tu jsou zvyklí nosit na každou hodinu či seminář eseje a úvahy. Neznamená to, že se jim dostane lepšího vzdělání než na našich školách. To vůbec ne. Ale když školu opustí, tak aspoň nepůsobí jako pologramotní fachidioti.

Platí to i o světě byznysu. Špičkoví západní manažeři a podnikatelé píší články do novin i knihy. Umějí pronést strhující projev, často bez papíru a z hlavy. Čeští manažeři jsou naproti tomu podobně nemohoucí slova jako čeští politici.

Koncem minulého století se zdálo, že moderní technologie a zejména počítače budou „hrobaři“ psaní. Ale ukázalo se, že mají efekt přesně opačný. Psané slovo dnes zažívá doslova renesanci, zvlášť díky blogům. Ty celosvětově otevřely zcela novou úroveň komunikace. Ve vědě, v byznysu i v politice.

Je symptomatické, že v Česku se ani blogům nijak zvlášť nedaří. Rozhodně nejsou nějakým společenským fenoménem, jak je tomu dnes v Americe i řadě evropských zemí. Blogerské komunity existují v několika málo oborech, například v počítačovém. Pak bloguje pár novinářů a „z donucení“ také politiků. Ne že by chyběly možnosti, mnohá média včetně deníků nabízejí čtenářům možnost blogovat. Ovšem s nijak valnými výsledky.

Psaní není snadné. Je to řemeslo, které je třeba se učit a trénovat ho. Dobrý text se musí vysedět, a někdy dlouho. Ale zároveň neexistuje lepší způsob, jak si urovnat nebo prověřit své myšlenky. Když budeme víc psát, bude to kultivovat společenskou diskusi. Třeba i o takových „žhavých“ tématech jako radar či příští prezident. Napsat svůj názor a podložit ho argumenty je něco jiného než jen něco zahulákat nebo podepsat petici.

I proto Paroubek dělá dobře, že své spolustraníky honí k psaní. Neudělá to z nich lepší politiky, tak jako z Paroubka jeho slovní nadprodukce neudělala lepšího premiéra či opozičního lídra. Ale můžeme říct, že ho máme dobře přečteného.

LN, 18.8.2007

Autor je novinář