15.4.2024 | Svátek má Anastázie


SPOLEČNOST: Na kořen slovanské posedlosti

17.12.2008

Z nedobrých zkušeností evropských národů vyplynul projekt Evropské unie; a třebaže je zatížen mnohou nedomyšleností, ukazuje nám, kde je naše místo.

Jakmile někdo začne řečnit o slovanském bratrství, je dlužno se mít na pozoru. Zrovna nedávno se divil pan Medveděv a srdceryvně koukal, jak to, že se vy Češi proti nám spolčujete se Západem, když jsme přece Slované, bratři... Ctný muži: s tímhle na nás neračte chodit, protože ten trik známe. Je starý a ošoupaný. Stojí za to se podívat do dějin zcela nedávných i naopak dávných, jak jsme dopadli, když jsme na něj naletěli, i čeho jsme zůstali uchráněni, když nám v tom Prozřetelnost zabránila.

Jsa pamětník těch časů vydávám svědectví, že zkušenost českého lidu s Rudou armádou, osvoboditelkou, povězme to jemně, nebyla kdovíjaká. Bylať to cháska mravů nekulturních, z velké části negramotná, zpitá denaturovaným lihem, paním a dívkám nebezpečná, a také nenechavá; rčení »davaj časy« se stalo příslovečným, třebaže to nebyly jen náramkové hodinky, jichž se rudoarmějci dožadovali za doprovodu slovesného tvaru »davaj«. Lze zkráceně říci, že jejich chování bylo zhruba takové, jakého si vlast česká naposledy užila od lancknechtů válek třicetiletých. Ten poznatek však zcela zapadl nebo byl valnou částí vděčného národa přehlížen, neboť ať byl osvoboditel jaký byl, byl to osvoboditel slovanský. Byla zapomenuta zkušenost s loupeživými rudoarmějci, byl zapomenut proletářský internacionalismus i premisa, dle níž proletář nemá vlast, vše jen omdlévalo slovanským vlastenectvím a komunisté v čele všech. Je ošidné uvádět historickou úvahu spojkou kdyby; nicméně je možno mít za to, že kdyby nebylo slovanského triku a jeho přijetí podstatnou částí národa, mohl být komunistický pochod k moci nesnadnější nebo jej nemuselo být vůbec. Byl nastartován sice už přesídlením Benešovy exilové vlády do Moskvy a Košickým vládním programem, ale definitivního potvrzení se mu dostalo až tragickým výsledkem voleb v roce 1946. Bez ztotožnění zhoubného sovětského systému se slovanstvím nemusely být na bezmála půl století posledními. Kde se ta posedlost vzala? Jen v nacionalismu devatenáctého věku a jeho prodloužením do přítomnosti? Abychom té otázce přišli na kořen, vydejme se o víc než tisíc let zpátky, do doby, v níž se rozhodovalo o budoucí orientaci českého státu. Mohlo to s ní tehdy dopadnout šeredně a podnes v jistém smyslu může.

Lze stručně říci, že oč méně máme hodnověrných zpráv z počátků českého křesťanství, o to víc podléháme mýtům. Slavíme velkomoravského knížete Rostislava, povolavšího byzantské misionáře Cyrila s Metodějem; želíme toho, že se jejich dílo neudrželo; žehráme na německé preláty, kteří proti němu kuli pikle, zlobíme se na Maďary, že vrazivše klín mezi byzantský Balkán a naše země, oddělili nás od centra východní civilizace. Bez námitek a podezření přijímáme tvrzení, jak nám je zprostředkuje Palacký: Vypraviv (kníže Rostislav) poselství do Konstantinopole, požádal císaře Michaela o slovanské učitele ... císař radost maje z poselství toho, vypravil k Moravanům oba slavné bratří, potřebami na cestu hojně je opatřiv. Opravdu? Co tak trochu zapochybovat? Zkoumáme skepticky i jiné dějepisné zprávy; proč máme beze všech pochyb a rozpaků přijmout právě tuto? Jak tomu skutečně bylo? Poodhlédneme-li trochu stranou od osy Velehrad - Konstantinopol, můžeme zjistit, že se za toho času s žádostmi o věrozvěsty roztrhl pytel: Když Chazaři, na Černomoří v dnešních jižních Rusích panovavší, požádali učitelův křesťanských z Konstantinopole... dokládá týž Palacký. Hned o kousek dál nacházíme informaci: Bulharský král Boris uchýlil se s prosbou o kněží a učitele do Konstantinopole... O sto let později i kyjevský kníže Waldemar alias Vladimír rovněž požádal učitelův křesťanských, a byzantský císař, jaký to už byl hodný pán, všem těm žádostem promptně vyhověl. Ne že by se někam cpal, rozumějme; ale když ho ti Moravané, Chazaři, Bulhaři a kyjevští Varjagové tak pěkně prosili, neměl to srdce je zklamat. Jen kdyby tak velice nepřipomínal jiného východního vládce o jedenáct století později, který také radost maje z poselství toho k nám ochotně poslal ... no, ne zrovna věrozvěsty, jako spíš tanky, potřebami na cestu hojně je opatřiv.

Jak se zdá, je předstírané pozvání mezi vládci Východu už od raného středověku oblíbenou záminkou expanze. Stěží totiž můžeme předpokládat, že by vůdci Moravanů, Chazarů, Bulharů či varjažských Rusů, divocí a negramotní válečníci, opravdu vysílali poselství s prosbami o osvětu nebo o ni vůbec stáli. Mnohem pravděpodobněji můžeme rozumět cyrilometodějské misi jako velkorysému pokusu konstantinopolských císařů o rozšíření své akční zóny na úkor Západu. Jejich poslové nešířili byzantskou ortodoxii na požádání pohanských knížat, jako se jim s ní spíš vnucovali, možná sliby, možná nátlakem. A s ní i politický vliv a mocenskou převahu. Zkusme si ji představit na mapě: dědictví Karla Velikého v rozkladu, jiná ústřední moc Západu v nedohlednu, a kruh byzantského vlivu, zahrnující Balkán, rozpínající se přes Kyjev k severu, a v západním směru zasahující Moravou do samého středu Evropy. K našemu velkému štěstí přišli Maďaři a kruh rozťali. Češi zůstali na jeho druhé straně, a tudíž v civilizační oblasti Západu, z níž je nedokázal natrvalo vytrhnout ani pozdější slovanský vůdce a věrozvěst Brežněv. Nemáme proč toho litovat. Pokročilejší středověk byl v tomto ohledu mnohem střídmější. Ještě se rusko-byzantská ortodoxie pokoušela vpašovat východní prvek do svatováclavských legend, ještě zde byla krátká epizoda kláštera sázavského, ale to byly už jen poslední záblesky vyhasínajícího ohně a západní orientací českého státu neotřásly. Husitská doba přinesla určité náznaky námluv s Byzancí, ale ta už stála před zánikem a měla jiné starosti. To bylo tak všechno. Určité náznaky patriotismu už zde byly, avšak odlišného pojetí, než jak mu rozumíme dnes, tím méně slovansky přibarveného. Ještě barokní společnost byla orientovaná nábožensky: našinec je ten, kdo je se mnou téže víry. Osvícenství přineslo obrat k vlastenectví zemskému a korunnímu: našinec je ten, s nímž žiji v téže zemi. Až devatenáctým stoletím nastal věk vlastenectví filologického: našinec je ten, kdo mluví stejným jazykem jako já. Tím teprve přešlo občasné česko-německé hašteření v nacionalistickou nesmiřitelnost, zde se vzalo Palackého pojetí českých dějin jako odvěké a osudové potýkání Čechův s Němci. Jelikož se týž proces odehrál i na německé straně, byl malér tady: čeští Němci začínali šilhat přes hraniční hory a spatřovat vyjádření svých citů v pangermánských idejích, kdežto Čechové je objevili v carsky podmalovaném slavjanofilství. Záhubná pošetilost to byla jedna jak druhá a přivedla jeden zemský kmen do náruče Hitlerovi a posléze do vyhnanství, druhý do sovětského chomoutu a půlstoletého mravního úpadku. A ještě není všem dnům konec.

Mohlo být našim pradědečkům nápadné, že se všeslovanská idea těší vášnivé oblibě především v krajích nesousedících bezprostředně se slovanským dubiskem, kdežto bratrský národ polský dubisko miluje jako ... stydno pověděti co a kde. Ale nenapadlo je to, naopak se slovanství v českých hlavách měnilo v mánii. Trochu teď odbočím, ale říkám si, jestli se právě tehdy nerodila česká pasivita a přizpůsobivá ohebnost, neslavný dílek naší národní povahy. Spoléhání na mocného slovanského ochranitele metamorfovalo ve spoléhání se na všechno možné, na spojence, na takové či onaké osvoboditele, jen ne na vlastní schopnost a sílu. A to jsme ještě měli z pekla štěstí, že to s námi nedopadlo hůř. Plán doktora Kramáře na vytvoření Slovanské říše, v níž mělo království české hrát roli podřízené gubernie, vypadá sice dnes značně šíleně, ale mohl se snadno uskutečnit. Carské vedení mu bylo velmi příznivě nakloněno a ruská ofenziva v počáteční fázi světové války jím byla aspoň zčásti inspirována. Naštěstí nedosáhla svého cíle, ale tím nebylo všechno vyřízeno: kdyby se car Mikuláš býval dočkal vítězství po boku západních mocností, kdyby v atmosféře velkorysého překreslování map a odměňování vítězů došlo i ke splnění ruských imperiálních přání, mohla se alternativa Slovanské říše stát katastrofální skutečností. Prozřetelností dějin - aspoň v tomto ohledu jim můžeme být při všem ostatním hrůzném neštěstí vděčni - však přišel Lenin se svou revolucí a černá díra vražedného zmatku pohltila i Kramářův plán, z nějž, kdyby se býval naplnil, bychom se klíči nevyzvonili.

Nějak je to všechno obráceně. Český kalendář nabízí k oslavě cyrilometodějský svátek, ale spíš bychom mohli slavit, že snaha slovanských věrozvěstů vyzněla naprázdno. Oslavujeme konec třísetletého temna a rozpad habsburské monarchie, ale spíš bychom měli postát v minutě ticha nad její památkou; velmoc zvaná Rakousko byla i nám hrází jak proti ruské roztahovačnosti, tak proti naší vlastní slovanské pomatenosti. Slávou se opředli čeští legionáři, ale kdoví, jestli bychom neměli spíš projevit uznání onomu desetinásobku českých bojovníků, vytrvavších až do posledka v uniformách rakouských. Slavíme znovuzrození české státnosti v roce 1918, ale státnost vydržela dvacet let, načež se rozplynula v čemsi velmi podobném Kramářově Slovanské říši, ledaže ne na opratích carského, nýbrž stalinského imperialismu.

Oživení velkoslovanské myšlenky nejspíš není v dohlednu, na to se znemožnila příliš dokonale. Dejme si však pozor na její nenápadné odnože. Z nedobrých zkušeností evropských národů vyplynul projekt Evropské unie; a třebaže je zatížen mnohou nedomyšleností, ukazuje nám, kde je naše místo: ne v širé slovanské stepi, nýbrž v kulturní krajině Západu. Nesměli bychom ovšem být Češi, aby ta skutečnost nebyla provázena ohrnováním nosu, pošklebky, pochybnostmi a podezíráním z nečistých úmyslů, obavami o naši identitu a suverenitu. Chci zdůraznit: jako za knížete Rostislava, ani dnes nežijeme ve vzduchoprázdnu, nýbrž na křižovatce velmocenských zájmů. Pohlédněme na mapu a přečtěme si noviny: alternativa k integraci v západních obranných a hospodářských systémech je jedna a její jméno jest ... Slovanská říše, tentokrát putinsko-postkomunistická. Ještě dnes se Evropou táhne hranice, již se před tisíciletím nepodařilo posunout byzantským agentům Cyrilovi a Metodějovi. Po její jedné straně leží země Západu. Po druhé chaotický Balkán a domýšlivé, roztahovačné, destruktivní Rusko. Nemělo by nám činit potíž se rozhodnout, kam patříme. Slovanství si přitom můžeme ponechat, a to v jeho skutečném smyslu: jako filologickou kategorii. Mluvíme česky a čeština patří k slovanské větvi jazyků indoevropských. Toť vše. Jinak pojem slovanství nevypovídá pranic ani o národním charakteru, ani o dějinném smyslu, a je koledováním si o neštěstí, stane-li se vodítkem politických rozhodnutí.

8. 12. 2008

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover