29.3.2024 | Svátek má Taťána


SPOLEČNOST: Na dětech nelze experimentovat

9.8.2014

Paní Anna Šabatová to podle mého názoru napsala v tom nejzásadnějším aspektu jasně a přesně („Nebojme se dvou tatínků“, LN 5.8.): „… právo nebýt diskriminován nezakládá pro konkrétního jednotlivce či pár právo adoptovat dítě. Žádné takové právo neexistuje ani pro jednotlivce, ani pro pár – ať homosexuální, nebo heterosexuální.“ To je počátek veškeré moudrosti v úvahách o adopcích dětí. Nikdo nemá právo adoptovat dítě; nikdo nemá nárok na dítě jiné než jeho či její vlastní.

Pokud je tedy části dospělé populace znemožněno adoptovat děti, žádná její práva porušena nejsou, neboť jak správně uvedla ombudsmanka Šabatová, žádná taková práva neexistují v první řadě. A neexistující právo porušit nelze.

Takže pokud jde o adopce dětí, ta správná optika, kterou se na ně máme dívat, není optika práv dospělých – jak jsme si řekli, takováto práva žádná neexistují –, nýbrž optika nejlepšího zájmu dítěte. Na ten bychom se měli ptát. A studie za studiemi, jako i zdravý rozum, ukazují, že v nejlepším zájmu dítěte je úplná stabilní manželská rodina s jedním otcem a jednou matkou. V multirasových společnostech s výraznou sociální různorodostí, jako je např. USA, se ukazuje, že nejvyšší korelaci s úspěchem v životě a nejnižší korelaci se společenskými patologiemi nemá ani rasa dítěte či jeho rodičů, ani jejich sociální a majetkové poměry, ale právě to, zda dítě vyrůstalo v úplné stabilní manželské rodině anebo nikoli. To přebíjí jak rasu, tak bohatství.

Stoupenci adopcí dětí registrovanými páry stejného pohlaví se nás snaží přesvědčit, že na pohlaví nezáleží, že muži a ženy jsou plně zaměnitelní. Ale nás jako populaci o tom v demokratické diskusi zatím nepřesvědčili; my, lid České republiky, jsme stále většinově přesvědčení, že existují typicky mateřské a typicky otcovské role a dítě by v ideálním případě mělo ve své rodině vidět a zažít obě. Jinými slovy, že existuje typicky mateřský a typicky otcovský přístup.

Žádní aktivisté si nemohou vyvzdorovat či vytrucovat právo na adopce, aniž by ve společenské konverzaci přesvědčili většinu, že to, co požadují, vskutku je v nejlepším zájmu dítěte. Zatím se jim to moc nedaří. Naopak, častá zarputilost, s kterou postupují, vyvolává u většiny pocit nepatřičnosti, pocit, že se chystá monumentální experiment na dětech, k jakému nikdy v dějinách lidstva nedošlo.

A experimentování na dětech a s dětmi přijde většině této populace jako nepatřičné. Děti nejsou k experimentování.

Je jednou věcí, pokud souhlasící dospělí experimentují se sebou a se svými životy a žádnou třetí nesouhlasící stranu tím neohrožují, tedy – slovy vtipné britské komentátorky z dob procesu s Oscarem Wildem – neplaší na ulicích koně.

Ale jinou věcí by bylo experimentovat na dětech, a k tomu jiných než vlastních. O tom většina v České republice přesvědčena není, byť aktivistická menšina se o to už hezkou řádku let úporně snaží.

LN, 6.8.2014

Autor je ředitel Občanského institutu