Představa, že společnost funguje proto, že jsou lidé v zásadě rozumní, mají dobrou vůli a respektují pravidla, je lákavá, ale analyticky slabá. Zaměňuje totiž důsledek za příčinu. Společnost není taková, jací jsou v ní jednotliví lidé; platí přesný opak: lidé se chovají tak, jak jim to umožňuje a vynucuje struktura společnosti. Pokud by byla rozumnost, morálka a respekt k pravidlům primární vlastností jednotlivců, museli bychom vysvětlit, proč se tytéž osoby v různých prostředích chovají zcela odlišně a proč „slušnost“ mizí právě tam, kde se rozpadne rámec odpovědnosti, srozumitelnosti a vymahatelnosti. Empirická zkušenost ukazuje, že charakter lidí je proměnlivý, zatímco rozhodující je stabilita sociálních vazeb, institucí a očekávání, které určují, jaké chování je racionální.

Z tohoto hlediska je klíčové pochopit, že rozumnost lidí nevzniká izolovaně v jejich hlavách, ale jako důsledek jejich začlenění do funkčních sociálních vztahů. Právě vazby mezi lidmi – rodinné, profesní, komunitní či institucionální – vytvářejí situaci, v níž má smysl chovat se předvídatelně, brát ohled na druhé a respektovat pravidla. Nerozbíjet tyto vazby je proto zásadní podmínkou stability společnosti. Ne proto, že by lidé byli přirozeně dobří, ale proto, že bez těchto vazeb se jejich chování stává racionálně asociálním. Izolovaný jedinec nebo izolovaná skupina nemá důvod investovat do dlouhodobé spolupráce, protože z ní nemá návratnost.

Ilustrativním příkladem je rozpad Jugoslávie. Zásadním selháním tehdejších politických aktérů nebylo to, že by existovaly hluboké historické či národnostní rozdíly, ale to, že se odmítla myšlenka přeměny vzájemných vztahů a hledání nové institucionální rovnováhy. Místo restrukturalizace vazeb se řešení hledalo v jejich přerušení, v oddělení a izolaci. Tím se zničil rámec, v němž bylo ještě možné racionálně spolupracovat, a nahradil se situací, v níž se násilí stalo logickým nástrojem prosazování zájmů. Obrovské násilí, které následovalo, nebylo historickou náhodou ani selháním „lidskosti“, ale předvídatelným důsledkem rozhodnutí rozbít společné vztahy bez jejich náhrady.

Stejný mechanismus lze pozorovat i na příkladech z druhé světové války a bezprostředně po ní. Miliony lidí, kteří byli součástí válečných aparátů a objektivně se podíleli na zločinech režimů, se po válce relativně rychle staly běžnými, slušnými občany. Ne proto, že by prošly masovým morálním obrácením, ale proto, že se zásadně změnila struktura společnosti, do níž byly znovu začleněny. Titíž lidé, kteří v jedné situaci jednali krutě nebo bezohledně, se v jiné situaci chovali zcela odlišně, protože násilí a slepá poslušnost vůči zločinným rozkazům přestaly být racionální volbou.

Totéž platí i dnes ve východní Evropě. Nefunkční fungování komunismu nebylo důsledkem nedostatečné uvědomělosti občanů ani jejich morální slabosti. Komunistická společnost byla od počátku založena na úmyslné podpoře takových forem chování, které jsou dnes považovány za nepřijatelné. Rozbíjení přirozených sociálních vazeb nebylo vedlejším efektem, ale vědomým nástrojem moci. Režim systematicky podporoval udavačství, přetvářku, dvojí morálku, formální loajalitu bez odpovědnosti a strategickou neupřímnost. Chování, které by v normální společnosti vedlo ke ztrátě důvěry nebo vyloučení, bylo naopak odměňováno, zatímco otevřenost, samostatnost a osobní odpovědnost byly trestány.

Důsledkem nebyla pouze deformace jednotlivců, ale vznik strukturálně dysfunkční společnosti, v níž se rozumné a čestné jednání stalo iracionální volbou. Nešlo o to, že by lidé „nevěděli, co je správné“, ale o to, že systém je systematicky nutil chovat se způsobem, který by v jiném uspořádání byl považován za selhání. Přizpůsobení, opatrnost a morální kompromisy nebyly projevem charakterové slabosti, ale racionální reakcí na společnost, která trestala důvěru a rozkládala odpovědnost.

Jakmile tato struktura zanikla a byly obnoveny běžné sociální vazby – možnost spoléhat se na právo, na práci, na dlouhodobé vztahy a na to, že jednání má předvídatelné důsledky –, změnilo se i chování lidí. Ne proto, že by se morálně proměnili, ale proto, že se změnilo to, co bylo systémově podporováno. To zpětně potvrzuje, že problém komunismu nespočíval v lidech, ale ve společnosti, která záměrně produkovala chování, jež nakonec vedlo k jeho nevyhnutelnému krachu.

Zároveň platí i opačný, nepohodlný závěr: lidé, kteří se dnes jeví jako čestní, morální a odvážní, by s vysokou pravděpodobností selhali v komunistickém nebo nacistickém režimu, protože by byli vystaveni struktuře, která takové chování systematicky znevýhodňovala nebo přímo trestala. To není obžaloba jednotlivců, ale připomenutí síly situace. Společnosti proto nestojí na morální kvalitě lidí, ale na tom, jaké chování jejich struktura činí racionálním. Izolace, rozbíjení vazeb a morální soudy nad minulostí bez pochopení situace nevedou k poučení, ale k opakování stejných chyb v nových podmínkách.