Je to už téměř čtvrt století, co světem otřásl americký film Den poté. Nikoliv ten, co se objevil předloni a jenom rozšířil řadu módních katastrofických opusů, ale Meyerovo dramatické vyprávění z roku 1983 o lidech, kteří nepřipraveni, žijící v poklidu své životy, bez varování pojednou museli čelit důsledkům americko-sovětské atomové války. Naštěstí taková válka tehdy nenastala a světu se tuto už od poloviny minulého století trvající hrozbu zatím dařilo odvrátit. Jednou vynalezené jaderné zbraně už však nepřestanou být součástí vojenských arsenálů. Takže jistotu, že nikdy nenastane situace jako v Meyerově filmu, nikdo z nás nemáme.

To není poplašná zpráva, ale konstatování holé skutečnosti. Stejné, jako je možnost dopadání na česká města a české vesnice raket, vystřelených daleko na východě či jihu zeměkoule na rozkaz kohosi, kdo se rozhodl své místo a autoritu ve světě vydobýt násilím. Nebo nemusely by ani dopadat, stačilo by, aby přelétaly a dopadaly do sousedních zemí nebo až na druhý konec světa, do Velké Británie nebo do Ameriky.

Stejně tak, ať chceme nebo nechceme, jsou realitou ti, jimž sice souhrnně říkáme teroristé, ale spojuje je pouze od nás odlišný pohled na cenu života a ve skutečnosti jde opět především o představitele pragmatických zájmů nejrůznějších společenství, existujících v současném světě. A není žádný důvod k tomu, abychom si byli jisti, že budou tyto své zájmy dávat najevo všude, jen nás vynechají. Klást bomby je přece tak snadné.

Rovněž tak je skutečností, že po válečném konfliktu na Balkáně už neplatí tvrzení o půlstoletí Evropy bez válek. Nikdo nemá jistotu, že zejména na jihu či východě našeho kontinentu, a nelze vyloučit ani naše nejbližší sousedy, nepřerostou stále latentně existující konflikty do násilí, které se může proměnit v lavinu zasahující do širokého okolí. Evropa, hlavně západní a střední, sice viditelně nemá chuť nastoupit cestu vzájemných silových řešení, ale vyloučit její vyprovokování k podobnému jednání nikdo nemůžeme.

Stále je tu hrozba nepředvídatelného vývoje v Rusku, pořád zůstává neznámé, jakou cenu jsou odhodlány některé síly v této zemi zaplatit za návrat do pozice světové mocnosti. Nikdo neumí říci, kam až snese Evropa vydírání ruskými vývozci ropy a zemního plynu a zda se stane vazalem Ruska nebo dojde ke konfliktu s neznámými důsledky. I když politické a ekonomické svazky mezi zeměmi a hlavně ekonomická globalizace jsou nepochybně velice účinnou brzdou takového vývoje, stále existují také zájmy diktované potřebou každého státu a národa potvrzovat si svou identitu, které však nejednou povzbuzují netolerantní nacionalismus a od toho odvozené různé extrémní až fašistické záměry.

To všechno je skutečnost. Ať chceme nebo nikoliv, je tu navzdory lidem, chtělo by se říci, že je jich stále víc, ale nějak to na vývoji světa není vidět, kteří se snaží vymýtit konfrontační myšlení a usilují o alespoň větší mravnost v našem životě. Existují pacifisté, lidé, vyznávající sílu ducha, pravdy a lásky, občané planety Země či alespoň světoobčané, existují vůdci národů a států, politici, věřící v jednání, ve vyjednávání, v konsensus, v kompromisy, existují lidé, kteří chtějí žít mimo mocenské bloky a jiní být neutrálními. A všem je společná touha žít v poklidu své obyčejné nebo možná neobyčejné životy a nechat tak žít i jiné. Jenže i oni se zatím mohou kdykoliv probudit do Dne poté.

Den po prvním přeletu cizí rakety přes naši zemi nebude nic platné lamentování Ať nás nechají na pokoji! Nám do toho nic není! My tady nemáme žádné základny! Den po útoku neznámých teroristů na Pražský hrad nebo Wilsonovo nádraží nebude nic platné křičet My tady žádné teroristy nechceme! Den po nenadálém exodu pronásledované menšiny z některého sousedního státu nebude k ničemu volání My jsme neutrální stát! Den po přepadové operaci v pražských ulicích ruských omonovců, kteří mají z vůle své Dumy právo proti údajným pachatelům teroristických útoků v Rusku zasahovat i kdekoliv jinde za hranicemi, bude už zbytečné namítat něco o naší suverenitě a že tohle už tady několikrát bylo.

Nestačí vědět, co nechceme, ať už jsou to třebas americké raketové základny nebo různá domácí či mezinárodní bezpečnostní omezení, nestačí být proti naši účasti v Severoatlantické alianci a ve vojenských angažmá mimo naší zem, nestačí nechtít vlastní armádu, nestačí nechtít u nás ani Američany, ani Němce, ani Ukrajince, ani muslimy. Je totiž třeba říci, co ale pak uděláme, až nastane Den poté a my budeme sami jako kůl v plotě.

publicista